ECLI:CZ:US:2018:1.US.2473.17.1
sp. zn. I. ÚS 2473/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem, se sídlem Benešova 628, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 5181/2016-416, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 č. j. 21 Co 165/2016-369 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2016 č. j. 10 C 137/2013-288, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jimiž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na vlastnictví a právo na spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 891.600 Kč jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené mu nezákonnými rozhodnutími ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Proti stěžovateli bylo v listopadu 2011 zahájeno trestní stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, v květnu 2012 byl však rozsudkem Městského soudu v Brně obžaloby zproštěn. Krom toho byl již v září 2011 z rozhodnutí policie vykázán z bytu a následně bylo proti němu vydáno předběžné opatření podle §76b občanského soudního řádu. V říjnu 2012 stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u žalované, která dopisem z května 2013 konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a za to se stěžovateli omluvila.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 10 C 137/2013-288 žalobu zamítl. Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání obvodní soud uvážil, že stěžovatel byl sice stíhán pro trestný čin zpravidla působící společenské odsouzení, ale nebyl stíhán vazebně, jeho trestní stíhání nevešlo v širší známost, délka trestního řízení byla krátká, nebylo prokázáno, že by v důsledku trestního stíhání stěžovatel získal negativní pověst násilníka či by byly narušeny vztahy s jeho velmi dobrými přáteli ani že by byl narušen jeho rodinný život (s manželkou spolu již delší dobu nežili, se svým dvouletým dítětem se mohl stýkat ve stejném rozsahu jako před zahájením trestního stíhání). Na případném vzniku újmy z trestního stíhání, kterou stěžovatel namítal, se podle obvodního soudu výrazněna podílela manželka. Naopak stěžovatel ani netvrdil, že by orgány činné v trestním řízení vůči němu postupovaly záměrně nesprávně nebo se jej snažily záměrně kriminalizovat. Obvodní soud tak uzavřel, že v daném případě bylo dostatečnou satisfakcí pro stěžovatele již samotné zproštění obžaloby, respektive i konstatování žalované, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Zadostiučinění v penězích je naopak podle obvodního soudu přiznáváno zejména v případech, kdy trestní stíhání je vedeno pro podezření ze spáchání závažných trestných činů, bylo medializováno, poškozený v důsledku něj přišel o zaměstnání, rodinu, společenskou prestiž apod., k čemuž v daném případě nedošlo; následky v osobnostní sféře stěžovatele způsobené trestním stíháním nebyly významnějšího charakteru, nad rámec běžně prožívaného stresu a nejistoty. Ve vztahu k dalším nárokům stěžovatele pak obvodní soud dospěl k závěru, že dvě další rozhodnutí, která stěžovateli měla způsobit újmu, nebyla nezákonná ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a za namítanou újmu způsobenou předběžným opatřením neodpovídá podle zákona stát, ale navrhovatelka předběžného opatření (tj. manželka stěžovatele).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 21 Co 165/2016-369 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 5181/2016-416 odmítl, neboť v dané věci neshledal předpoklady přípustnosti dovolání. Podle Nejvyššího soudu právní posouzení dané věci provedené odvolacím soudem odpovídá závěrům z předchozí judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, od nichž nebylo důvodu se odchylovat. Pokud stěžovatel brojil proti závěru o dostatečném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy ve svém případě, Nejvyšší soud připomněl, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu; dovolací soud se zvolenou formou zabývá až tehdy, byla-li by v konkrétním případě zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě nenastalo.
5. Všechna tři popsaná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností. Stěžovatel zaprvé nesouhlasí s tím, že by dostatečnou satisfakcí újmy způsobené mu trestním stíháním bylo jen konstatování porušení práva bez jakékoli peněžité náhrady, přičemž takový závěr podle něj neodpovídá ani obecné rozhodovací praxi soudů (stěžovatel poukazuje na rozhodnutí obvodního soudu v jiných věcech, kde bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích). Krom toho obecným soudům vytýká, že v jeho případě připomínaly i skutečnost, že byl zproštěn obžaloby při uplatnění zásady in dubio pro reo, přestože jakékoli posuzování otázky viny je v řízení o náhradě újmy způsobené nezákonným trestním stíháním nepřípustné, a navíc irelevantní. Stěžovatel se též domnívá, že obecné soudy nesprávně hodnotily intenzitu zásahu trestního stíhání do jeho života a při svém hodnocení ignorovaly relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy v daném řízení nedodržely svou poučovací povinnost, zejména zanedbaly poučení stěžovatele o tom, která jeho tvrzení mají za prokázána a která ne, a nepoučily jej ani o potřebě tvrdit přiměřenost peněžitého zadostiučinění v porovnání s jinými obdobnými případy. Toto pochybení považuje stěžovatel za tím závažnější, že v odvolacím řízení nebyl právně zastoupen. V neposlední řadě stěžovatel nesouhlasí s posouzením obecných soudů ohledně způsobené újmy na jeho pověsti vlivem trestního stíhání a kritizuje hodnocení důkazů ze strany soudů v tomto ohledu.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily též Nejvyšší soud a Městský soud v Praze jako účastníci řízení (Obvodní soud pro Prahu 2 a žalovaná naopak na výzvu Ústavního soudu nereagovaly). Oba soudy ve svých vyjádřeních zejména odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí s tím, že podle nich nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
7. Vyjádření obou účastníků řízení byla stěžovateli zaslána k možné replice, kterou však stěžovatel neučinil.
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení, napadených rozhodnutí obecných soudů a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 137/2013, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ve vztahu k případům týkajícím se náhrady újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, Ústavní soud konstantně podotýká, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění nepodložené dostatkem důvodů. Trestní stíhání je tedy způsobilé vyvolat i vznik nemateriální újmy. Odpovídající právo na odškodnění za trestní stíhání skončené nikoli pravomocným odsouzením však není absolutní a záleží na konkrétních okolnostech daného stíhání, přičemž náhrada újmy náleží zejména za stíhání svévolné (viz nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017, bod 13, a další nálezy tam uvedené; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
12. Právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny a podrobnosti ohledně jeho uplatnění jsou upraveny zákonem čl. 82/1998 Sb. Ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nárocích podle tohoto zákona Ústavní soud pravidelně připomíná, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; ovšem při aplikaci zákonného provedení dotčeného základního práva v řízení před orgány veřejné moci nesmí fakticky dojít k jeho vyprázdnění. Obdobné platí i pro určení přiměřené kompenzace pro poškozeného v případě, že u něj došlo ke vzniku újmy, za niž veřejná moc odpovídá. Ústavní soud též opakovaně připomíná, že přiměřené zadostiučinění nemusí být vždy přiznáno v penězích, a to platí i v případě tvrzené újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1138/16 ze dne 29. 11. 2016). Zákonná úprava ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem, jen konstatovaly porušení práva nebo nad jeho rámec přiznaly náhradu škody, respektive zadostiučinění za nemajetkovou újmy v penězích, a to ve výši přiměřené danému případu. Toto posouzení zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nenáleží, aby jej přehodnocoval; přezkum Ústavního soudu je omezen pouze na hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti; to by se mohlo stát například za situace, kdy by závěry obecných soudů nebyly náležitě odůvodněny anebo by přiznané zadostiučinění bylo očividně nepřiměřené způsobené újmě (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3849/16 ze dne 14. 3. 2017 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3359/16 ze dne 18. 7. 2017).
13. V nyní posuzovaném případě stěžovatel především nesouhlasil s věcným posouzením svého uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním, které skončilo jeho zproštěním obžaloby; podle obecných soudů totiž v daném případě přiměřené zadostiučinění spočívalo v konstatování porušení stěžovatelova práva a omluvě ze strany žalované, bez nutnosti poskytnutí peněžité náhrady. Ústavní soud konstatuje, že zejména obvodní soud se dotčeným nárokem stěžovatele zabýval velmi zevrubně a hodnotil všechny relevantní okolnosti trestního stíhání stěžovatele, včetně stigmatizující povahy stíhaného trestného činu a hrozící výše trestu, jakož i reálného vlivu trestního stíhání na život stěžovatele. Ústavní soud se nedomnívá, že by obecné soudy posuzovaný případ hodnotily jednostranně, upozaďujíce skutečnosti svědčící pro vyšší přiměřené zadostiučinění pro stěžovatele; naopak Ústavní soud shledává závěry obecných soudů, zejména obvodního soudu, za náležitě odůvodněné a nijak extrémní, svévolné či jinak vykračující z mezí ústavností a obecné spravedlnosti. Ústavní soud opakuje, že přestože podle ustálené judikatury každé trestní stíhání z povahy věci negativně ovlivňuje osobní život obviněného a zasahuje do jeho soukromého a osobního života, cti a dobré pověsti; není dán automaticky nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, a to i za situace, že je stíhaná osoba zproštěna obžaloby proto, že nebylo prokázáno, že by se stal stíhaný skutek (jako tomu bylo ve stěžovatelově případě). Stěžovateli přiznané zadostiučinění ve formě konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluvy žalované se nejeví jako očividně nepřiměřené jemu způsobené újmě.
14. Ústavní soud rovněž neshledává, že by se napadená rozhodnutí odchýlila od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, jak uvádí stěžovatel. Naopak napadená rozhodnutí k principům vyplývajícím z ustálené soudní praxe odkazují a je aplikují. Pokud pak stěžovatel srovnává svůj případ s jinými případy rozhodovanými u obvodního soudu, v nichž poškozeným osobám bylo přiznáno zadostiučinění v penězích za nezákonné trestní stíhání, je třeba říct, že nejsou známy bližší okolnosti těchto případů vyjma výše hrozícího trestu, tudíž nelze mít bez dalšího za to, že tyto případy byly skutečně srovnatelné s případem stěžovatele, a tedy při jeho posouzení relevantní, a to i s ohledem na principy právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Je třeba také upozornit na rozdíl při posuzování nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním obecně a újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního řízení, porušující právo obviněného na projednání věci v přiměřené době (u stěžovatele délka trestního stíhání nebyla problematická; v ústavní stížnosti však odkazuje též na judikaturu týkající se právě případů nepřiměřené délky trestního řízení).
15. Ústavní soud rovněž neshledal, že by se obecné soudy v daném případě dopustily k porušení principu presumpce neviny. V napadených rozhodnutích podrobně rekapitulovaly odůvodnění zprošťujícího rozsudku (například včetně závěru, že trestní řízení v dané věci spíše mělo nahradit řízení civilní pro řešení sporů mezi manželi) a skutečnost, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby při uplatnění principu in dubio pro reo, byla hodnocena zejména v rámci posouzení postupu orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli, což je relevantní okolnost při hodnocení nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. Naopak nedošlo k nepřípustnému zpochybnění stěžovatelovy neviny.
16. Stěžovatel dále namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, a to vzhledem k porušení poučovací povinnosti obecných soudů a k jejich nesprávnému hodnocení výslechu jedné svědkyně (přítelkyně jeho bývalé manželky) v kontextu stěžovatelova tvrzení o vzniklé újmě na jeho pověsti. Pokud jde o poučovací povinnost obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že v tomto ohledu neshledal žádné pochybení obecných soudů ústavněprávní relevance. Závěr obecných soudů o neprokázání určitých tvrzení účastníka řízení totiž automaticky neznamená, že byla porušena poučovací povinnost obecných soudů vůči danému účastníkovi řízení. V posuzovaném případě tak obecné soudy sice nepřisvědčily některým tvrzením stěžovatele, je však zřejmé, že měly za to, že v řízení byl dostatečně zjištěn skutkový stav, vylíčeny všechny relevantní skutečnosti; pouze některá tvrzení stěžovatele v rámci procesu dokazování nakonec neshledaly za prokázané. V daném případě se tedy nejednalo například o situaci, kdy by účastníci řízení byli zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou podle názoru soudu pro rozhodnutí významné, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Mimoto je třeba zdůraznit, že přestože stěžovatel nebyl právně zastoupen v odvolacím řízení, v řízení před soudem prvního stupně svého právního zástupce měl, přičemž právě do tohoto řízení se obecně soustřeďuje zjišťování skutkového stavu i dokazování relevantních skutkových okolností případu.
17. Ústavní soud též připomíná, že zpravidla není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. K takové situaci ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická, přehledná a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je patrné, jak věc byla skutkově i právně posouzena. Navíc soudy učiněný závěr o tom, že nedošlo k výraznějšímu poškození cti, dobré pověsti a jména stěžovatele - tedy jeho osoby v očích jeho okolí (rodiny, přátel, zaměstnání) - nad rámec poškození některých vztahů vlivem problematického vztahu stěžovatele a jeho bývalé manželky, nevyplynul jen z výpovědi jediné svědkyně, ale i z dalších prováděných důkazů.
18. Ústavní soud tedy uzavírá, že v projednávaném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces a práva na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Postup a napadená rozhodnutí obecných soudů nevykročily z mezí ústavnosti, na jejichž dodržování Ústavní soud dohlíží; napadená rozhodnutí jsou srozumitelně, logicky, přehledně odůvodněna, učiněné skutkové ani právní závěry, včetně závěru o formě přiměřeného zadostiučinění, nejsou svévolné, očividně nespravedlivé či jinak neústavní. V řízení před obecnými soudy rovněž nebylo zjištěno porušení ústavně relevantních procesních práv stěžovatele. Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že při rozhodování soudů o stěžovatelově nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebylo dotčeno ani jeho ústavně zaručené vlastnické právo, neboť předmětný nárok se nevztahoval k jeho (existujícímu) majetku, ba ani k určitému legitimnímu očekávání ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
19. Podaná ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu