ECLI:CZ:US:2018:1.US.2481.18.1
sp. zn. I. ÚS 2481/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou, se sídlem náměstí Republiky 899/18, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2018 č. j. 17 Co 151/2017-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. července 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
2. Okresní soud ve Znojmě mezitímním rozsudkem ze dne 12. dubna 2017 č. j. 11 C 216/2016-26 v řízení o žalobě stěžovatele proti žalovanému V. Š. o zaplacení částky 44 932 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že nárok stěžovatele proti žalovanému je opodstatněný (výrok I.) a že o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok II.)
3. Proti tomuto mezitímnímu rozsudku podal žalovaný odvolání a namítal, že soud prvního stupně neposoudil správně námitku promlčení uplatněného nároku, kterou v průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesl. Krajský soud v Brně rozsudkem, napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 475 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podstatou soudního řízení byl spor o náhradu nemajetkové újmy jako náhrady škody na zdraví stěžovatele jako poškozeného v důsledku dopravní nehody, jejímž byl účastníkem a kterou zavinil žalovaný. Žalovaná částka 44 932 Kč představovala nárok stěžovatele na bolestné ve výši 8 400 Kč a na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 36 532 Kč. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a vznesl námitku promlčení s poukazem na to, že dopravní nehoda se stala dne 9. října 2013 a žaloba byla ve věci podána až 6. října 2016, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013.
5. Stěžovatel byl v pracovní neschopnosti od 9. října 2013 do 9. února 2014, přičemž poslední dávka nemocenského pojištění mu byla vyplacena dne 24. února 2014. Podle zjištění krajského soudu bylo z trestního spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 107/2014 zjištěno, že se stěžovatel jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení řádně nepřipojil a svůj tvrzený nárok řádně neuplatnil. Podle názoru krajského soudu byla námitka promlčení, vznesená žalovaným, vznesena důvodně.
6. Stěžovatel se se závěrem učiněným krajským soudem neztotožňuje a má za to, že tento soud nepřihlédl v řízení k zásadním skutečnostem, které byly rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Stěžovatel měl sice vědomost, že vůči žalovanému je vedeno trestní řízení, ovšem o jeho odsouzení pro úmyslný trestný čin, tedy o skutečnosti, kdy bylo postaveno na jistotu, že to byl žalovaný jako účastník dopravní nehody, který dopravní nehodu zavinil, se dozvěděl až na základě informace na informačním centru Okresního soudu ve Znojmě dne 30. září 2016. Stalo se tak v důsledku toho, že žalovaný byl odsouzen ve zkráceném trestním řízení tzv. trestním příkazem. Stěžovatel byl připraven náhradu škody uplatnit před Okresním soudem ve Znojmě v hlavním líčení před započetím dokazování podle §228 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že hlavní líčení nebylo dlouhodobě nařízeno, hodlal stěžovatel dne 30. září 2016 nahlédnout do trestního spisu sp. zn. 17 T 107/2014, přičemž zjistil, že věc je již pravomocně ukončena a žalovaný byl pravomocně odsouzen. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli trestní příkaz nedoručoval, neměl vědomost či informaci, že trestní řízení pravomocně skončilo a tato skutečnost pak podle jeho názoru nemůže být přisuzována k jeho tíži a odvolací soud k ní měl brát při svém rozhodování zřetel. Stěžovatel dále uvedl, že neměl v průběhu trestního řízení právní zastoupení a očekával, že bude pozván k hlavnímu líčení, kde své požadavky vůči žalovanému vznese. Subjektivní promlčecí doba tak podle jeho názoru počala plynout až od října 2016 a nikoli od 24. února 2014 a 9. února 2014.
7. Stěžovatel má za to, že námitka promlčení ze strany žalovaného je neoprávněná a nedůvodná a je v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastník způsobil stěžovateli újmu na zdraví úmyslným trestným činem v těžké opilosti, popíral, že by vozidlo řídil a popíral i jakoukoliv odpovědnost vůči stěžovateli. Žalovaný jako viník nikdy neprojevil ani minimální míru slušnosti, aby se stěžovateli za své jednání omluvil, nikdy nevyjádřil lítost nad svým jednáním a nahradil jeho újmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Toto ustanovení tedy upravuje subjektivní promlčecí dobu, která u náhrady škody činí tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deset let, počítanou ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Z odstavce 2 tohoto ustanovení však také výslovně vyplývá, že to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. O náhradu škody na zdraví se přitom v posuzované věci jedná. Objektivní promlčecí doba se v případech náhrady škody na zdraví neuplatní, což je vyvoláno zvláštní povahou práva na náhradu škody způsobené na zdraví i požadavkem zajistit pro poškozené co nejúčinnější ochranu. Krajský soud dovodil, že v případě stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti skončila dvouletá promlčecí doba dnem 24. února 2016 a v případě uplatněného nároku na bolestné skončila promlčecí doba dnem 9. února 2016. Žádná z těchto dvou promlčecích dob nebyla v důsledku probíhajícího trestního řízení přerušena, neboť z trestního spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 107/2014 bylo zjištěno, že se stěžovatel jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení řádně nepřipojil a svůj tvrzený nárok na náhradu škody řádně neuplatnil. Námitka promlčení vznesená žalovaným v řízení u obou stěžovatelem uplatněných nároků tak byla vznesena důvodně, a jelikož nelze promlčený nárok přiznat, nemůže být žalobě v této věci vyhověno.
13. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, je ve sporném řízení vždy na tom, kdo čelí vznesené námitce promlčení, aby vyložil, v čem je podle jeho názoru uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel nedoložil, že by tento procesní prostor využil v průběhu řízení před obecnými soudy, tato skutečnost nevyplývá ani z ústavní stížnosti či odůvodnění napadeného rozhodnutí a proto Ústavní soud nemůže k takto nově uplatněné výhradě přihlédnout (srov. usnesení ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 2207/13, ze dne 6. června 2017 sp. zn. II. ÚS 1367/14, ze dne 17. května 2016 sp. zn. III. ÚS 3840/15 a ze dne 26. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 2398/17).
14. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
15. Ústavní soud si hodlal nad rámec dokazování provedeného před obecnými soudy ověřit, zda nedošlo ke stavení promlčecí lhůty řádným uplatněním nároku v trestním řízení. Proto si vyžádal i trestní spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 1077/2014 a z něj zjistil, že stěžovatel byl dne 11. října 2013 Policií České republiky poučen jako poškozený - oběť trestného činu v trestním řízení a bylo mu předáno zevrubné pětistránkové poučení. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení vyplývá, že stěžovatel se sice k trestnímu řízení připojil se žádostí o náhradu škody, avšak (z pochopitelných důvodů, neboť byl ještě v pracovní neschopnosti) svůj nárok nijak nevyčíslil. Stěžovatel byl vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis a učinit návrhy na doplnění dokazování, toto vyrozumění mu bylo doručeno dne 5. května 2014. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 20. května 2014 vyplývá, že stěžovatel se k prostudování spisu nedostavil. Poté dne 6. června 2014 byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Znojmě podána k okresnímu soudu dne 6. června 2014 obžaloba a stěžovatel byl o podání obžaloby vyrozuměn. Následně okresní soud vydal trestní příkaz ze dne 10. června 2014 č. j. 17 T 107/2014-80, přičemž v něm zavázal odsouzeného V. Š. k náhradě škody ve výši 6 221 Kč poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, která jediná se jako poškozená k náhradě škody řádně připojila v trestním řízení, a to přípisem ze dne 7. května 2014. Z uvedeného plyne, že stěžovatel byl v trestním řízení jako poškozený poučen, měl možnost si prostudovat spis a rovněž mu bylo dáno na vědomí, že ve věci byla podána obžaloba. Stěžovatel ve své stížnosti namítal, že trestní příkaz mu nebyl doručen a že neměl povědomost o tom, že trestní řízení pravomocně skončilo. Stalo se tak ale proto, že byť se k trestnímu řízení přihlásil jako poškozený, svůj nárok nijak nespecifikoval, ani když jeho pracovní neschopnost byla ukončena již ke dni 9. února 2014. V souladu s ustanovením §314f odst. 2 trestního řádu se trestní příkaz nedoručuje každému poškozenému, ale jen tomu, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Tuto podmínku však ku své škodě stěžovatel nesplnil.
16. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu