ECLI:CZ:US:2018:1.US.2544.18.1
sp. zn. I. ÚS 2544/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem se sídlem U Garáží 1611/7, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 3. 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 26 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2018 č. j. 101 Co 140/2018-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením krajského soudu bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení okresního soudu, kterým byl pro nesrozumitelnost a neurčitost odmítnut návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž požadoval úpravu styku se synem a uložení povinnosti odpůrkyni ctít svobodná rozhodnutí syna a stěžovatele stýkat se každý čtvrtek od 15 do 18 hodin a každou sudou sobotu od 10 do 17 hodin a neděli od 10 do 17 hodin.
Stěžovatel je přesvědčen, že za situace, kdy jej k podání návrhu vedly důvody týkající se styku rodiče s nezletilým dítětem, nelze nesrozumitelnost či neurčitost petitu považovat za nedostatek, pro který by nešlo pokračovat v řízení, neboť předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí musí být zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud závěr, podle nějž návrh stěžovatele neobsahuje všechny náležitosti, řádně odůvodnil. Poukázal na to, že stěžovatel vede ve svém návrhu polemiku ohledně povinnosti ctít svobodná rozhodnutí nezletilého o úpravě styku a o povinnostech matky. Stěžovatel přitom nevysvětlil, proč mají být zatímně upraveny poměry účastníků, resp. neuvedl důvody pro nařízení předběžného opatření; k návrhu nepřipojil žádné listiny. Z obsahu návrhu a z petitu, který je vyjádřen v akademické rovině, není zřejmé, o čem by měl soud rozhodnout.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým však závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud dodává, že s ohledem na povahu předběžného opatření vyžadující účinné a rychlé řešení situace a lhůtu, ve které je soud povinen neprodleně rozhodnout, soud nevyzývá navrhovatele k doplnění návrhu, který je nesrozumitelný nebo neurčitý. Pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení a soud návrh odmítne. Nejde o překážku věci rozsouzené a navrhovatel může podat nový, bezvadný návrh.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu