ECLI:CZ:US:2018:1.US.2618.17.1
sp. zn. I. ÚS 2618/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. MUDr. Janem Skácelem, advokátem, se sídlem Trojská 24/167, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 126/2017- 184 ze dne 10. 5. 2017, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. H., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou, se sídlem Soběslavská 68, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2017, a doplněným dne 5. 9. 2017, se stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 6, čl. 11, čl. 26, čl. 33 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 12. 2016, č. j. 19 C 107/2016-126, byla výrokem I. zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka (otce stěžovatelky) na zrušení vyživovací povinnosti ke stěžovatelce počínaje dnem 1. 6. 2013. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka sice k tomuto dni ukončila středoškolské studium vykonáním maturitní zkoušky, nelze však odůvodněně uzavřít, že by již od té doby byla schopna sama se živit. Stěžovatelka byla po dobu od 2. 9. 2013 do 18. 8. 2014 evidována jako nezaměstnaná na úřadu práce. V tomto období se zúčastnila neúspěšně několika pracovních pohovorů. Nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by jakkoli porušovala povinnosti stanovené jí úřadem práce. Poté od září 2014 byla přijata do řádného denního studia na vysoké škole UJAK v Praze, obor scénická a mediální studia. Ve studiu na této škole pokračuje řádně do současné doby, v době rozhodování soudu prvního stupně byla studentkou třetího ročníku. Z hlediska posouzení trvání vyživovací povinnosti otce stěžovatelky bylo dle soudu prvního stupně bez právního významu, že vystudovaný středoškolský obor (kosmetička) nenavazuje na obor nyní studovaný na vysoké škole.
3. Výrokem II. změnil soud prvního stupně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2005, č. j. 19 P 62/2005-13, tak, že zvýšil vedlejšímu účastníku výživné pro stěžovatelku z částky 3 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2014. Ve výroku III. uložil soud vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce nedoplatek na výživném ve výši 51 000 Kč. Ve výroku IV. zamítl vzájemný návrh stěžovatelky na zvýšení výživného co do částky 500 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2014. Ve výroku V. uložil vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 230 Kč.
4. O odvolání vedlejšího účastníka rozhodl odvolací soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobě vedlejšího účastníka na zrušení vyživovací povinnosti ke stěžovatelce od 1. 6. 2013 vyhověl a tuto k uvedenému dni zrušil [výrok I. a)]. Ve výroku II. a III. vzájemný návrh stěžovatelky na zvýšení výživného, včetně určení nedoplatku na výživném zamítl [výrok I. b)]. Stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 44 286 Kč a před soudem odvolacím částku 12 100 Kč (výrok II).
5. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelka složením maturitní zkoušky v květnu 2013 ve studijním oboru kosmetické služby, a vzhledem k tomu, že v návaznosti na to neabsolvovala žádné přijímací řízení na vyšší stupeň školy, stala se od té doby dítětem, které je schopno samo se živit. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka bydlí v dosahu hlavního města Prahy, bylo dle názoru odvolacího soudu v možnostech stěžovatelky opatřit si bezprostředně po ukončení střední školy zaměstnání, byť mimo vystudovaný obor, zajišťující dostatečný příjem k uspokojování svých základních životních potřeb. Vyživovací povinnost otce vůči stěžovatelce proto složením maturitní zkoušky zanikla. Pokud jde o případné obnovení vyživovací povinnosti, bylo lze v daném případě dle odvolacího soudu považovat pokračování studia po jednom roce za pokračování ve vzdělávání v době ještě přiměřené, jestliže se jedná o nejkratší možnou dobu mezi neúspěšným pokusem o přijetí na školu a nejbližším možným termínem přijetí. Stěžovatelka však neprokázala, že by se během této doby soustavně a cílevědomě připravovala na přijímací řízení na určitý typ školy. Prokázala pouze, že navštěvovala výstavy, případně studovala anglický jazyk. Jinou konkrétní prokazatelnou přípravu v podobě navštěvování přípravných kurzů na přijímací řízení na DAMU a FAMU pro zamýšlené studium v oboru uměleckého maskérství a kostymérství ani netvrdila. O obnovení vyživovací povinnosti otce vůči stěžovatelce v souvislosti s jejím přijetím na UJAK Praha, obor Scénická a mediální studia, by bylo možno uvažovat pouze v případě, kdyby bylo možno toto studium považovat za takové, které svým obsahem navazuje na její dosavadní vzdělání a rozvíjí ho. Tuto souvislost mezi dosavadním dosaženým vzděláním stěžovatelky a studiem na soukromé vysoké škole dle názoru odvolacího soudu nebylo lze vysledovat. Podmínky pro případné obnovení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce tak nebyly dle odvolacího soudu splněny. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle §142 odst. 1 o. s. ř., když tyto uložil s ohledem na úspěšnost vedlejšího účastníka k náhradě stěžovatelce.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s jejím právem na život, když odvolací soud se vůbec nezabýval jejím zdravotním stavem. Rozhodnutí, že zletilé dítě, které není hned napoprvé přijato ke studiu na první vysokou školu má prostě životní smůlu a musí se samostatně živit, a to v tom oboru, které vystudovalo na střední škole, protože rodičům zanikla jejich vyživovací povinnosti vůči takovému dítěti, považuje stěžovatelka v rozporu s přirozeným právem člověka brát se o vlastní štěstí, s právem na svůj vlastní plnohodnotný život dle svých možností a schopností a zejména s právem na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu.
7. Krajský soud měl dle stěžovatelky porušit její právo vlastnit majetek, když zcela popřel její legitimní očekávání, že nabytá plnění na výživném byla jí nabyta právoplatně. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud opomenul zabývat se tím, zda ve smyslu §150 o. s. ř. neexistují důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku (v celkové částce 56 386 Kč). Má za to, že v dané věci takové důvody existovaly, neboť stěžovatelka svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zrušení výživného, je nemajetná a nemá žádný příjem, když po dobu jejího prezenčního studia na vysoké škole nebylo objektivně v jejích možnostech dosahovat pravidelných příjmů. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Výrok ohledně nákladů řízení považuje stěžovatelka rovněž za rozporný s dobrými mravy, jestliže si stěžovatelka dovolila otci v řízení před soudem prvního stupně svým vzájemným návrhem oponovat. Odvolacím soudem měla být potrestána neaplikací §150 o. s. ř. za to, že nepřistoupila na návrh otce a odvolacího soudu na smír, když neakceptovala otcem nabízené dobrovolné plnění v částce 2000 Kč.
8. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že odvolací soud se nezabýval tím, jaké jsou její studijní výsledky na jí studované vysoké škole. Stěžovatelka poukazuje na to, že na vysokou školu řádně dochází a plní své studijní povinnosti. Konstatuje, že v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím bylo prokázáno, že nedisponuje bez vlastního zavinění žádným vlastním příjmem, který by postačoval na pokrytí všech jejích potřeb, a to proto, že v době evidence práce jí pro nesplnění zákonných podmínek nebyla přiznána hmotná podpora v nezaměstnanosti a ani jí nabídnuté pobídky ze strany úřadu práce nemohly na straně stěžovatelky vést k získání tohoto vlastního příjmu.
9. Stěžovatelka připouští, že se jí nepodařilo dostat na uměleckou vysokou školu hned po složení maturitní zkoušky ve školním roce 2013/2014, a že tedy po tuto dobu byla v evidenci na úřadu práce, kdy se mj. i připravovala na přijímací řízení na jí vysněnou uměleckou školu, na kterou byla přijata hned ve školním roce následujícím. Jednoroční prodlevu nepovažuje za zneužití institutu vyživovací povinnosti.
10. Stěžovatelka považuje za "absurdní a nesmyslný" závěr krajského soudu při rozhodování o obnovení vyživovací povinnosti o nutnosti obsahové "návaznosti" vysokoškolského studia na absolvované středoškolské studium. Stejně tak porovnávání předmětů studovaných na vysoké škole s předměty studovanými na absolvované střední škole.
11. Podle stěžovatelky je "absurdní" hypotéza krajského soudu, že když bydlí v dosahu hlavního města Prahy, měla si bez problému opatřit po složení maturity jakékoliv zaměstnání v Praze, tato je však dle stěžovatelky rovněž v rozporu s provedeným dokazováním, neboť ani úřad práce nebyl schopen najít jí nějakou pracovní nabídku, a to ani na území hlavního města Prahy. Takový závěr považuje stěžovatelka rovněž za diskriminační, porušující její právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a její právo na vzdělání.
12. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že obecné soudy jsou povinny pečlivě se zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností studia. Toto studium by mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. To je v jejím případě splněno, neboť absolvování studované vysoké školy nepochybně povede k lepším budoucím vyhlídkám k získání dostatečného příjmu, než kdyby pracovala ve vystudovaném středoškolském oboru. Z judikatury zároveň vyplývá, že může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte (nález sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010). Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, který by si vyživovaná osoba takzvaně "prodlužovala mládí". To však dle stěžovatelky není její případ.
13. Krajský soud se dle stěžovatelky výše uvedenými okolnostmi nezabýval, pro své rozhodnutí neměl shromážděny potřebné podklady (např. zpráva o docházce a prospěchu stěžovatelky), čímž měl porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelky jejímu otci nikdy vyživovací povinnost vůči ní nezanikla a trvá dosud. I pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že složením maturitní zkoušky vyživovací povinnost zanikla, pak se tato nepochybně obnovila jejím přijetím ke studiu na vysoké škole.
III.
Vyjádření účastníků řízení
14. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedlejšímu účastníku.
15. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
16. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal především na to, že stěžovatelka měla svá vysokoškolská studia ukončit v akademickém roce 2016/2017, dle jejího sdělení však tato nedokončila, neboť v červnu 2017 neuspěla u státní závěrečné zkoušky a tuto má přesunutou až na červen 2018. Po složení maturitní zkoušky měla vedlejšímu účastníku sdělit, že již dále studovat nehodlá. Dle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelka neprokázala, že by sama aktivně vyhledávala pracovní možnosti, když se spokojila s doporučenkami od úřadu práce, ačkoliv její bydliště je v bezprostřední blízkosti Prahy, v oblasti s dlouhodobě nejnižší nezaměstnaností. Na nabídky vedlejšího účastníka či jeho doporučení při hledání práce odpovídala stěžovatelka "že by jí to nebavilo". Před soudem prvního stupně stěžovatelka popisovala zcela obecně a neurčitě, bez předložení jakéhokoliv důkazu, jak si hledala pracovní místo. Studium stěžovatelky na předmětné soukromé vysoké škole nikterak obsahově ani věcně nenavazuje na studium středoškolské, nesměřuje k jeho prohloubení; a tak toto další studium není ani účelné, jedná se o studium pro studium.
17. Podle vedlejšího účastníka není pravdivé tvrzení, že se stěžovatelce nepodařilo dostat se na uměleckou vysokou školu hned po složení maturitní zkoušky ve školním roce 2013/2014, neboť stěžovatelka žádné přijímací řízení na vysokou školu neabsolvovala (ani netvrdila, že by v maturitním ročníku podala nějakou přihlášku).
18. Vedlejší účastník je přesvědčen, že krajský soud vysvětlil přesvědčivě důvody, které ho vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Po maturitě bylo záměrem stěžovatelky se zapojit do pracovního procesu, když se zaregistrovala u úřadu práce. Stala se tak dítětem, které je schopno samo se živit, neboť získala příslušné kvalifikační předpoklady pro výkon povolání; nic na tom nemění okolnost, že si hned nemohla opatřit práci ve vystudovaném oboru, pokud se nabízely i jiná pracovní místa. Ani pro obnovení vyživovací povinnosti nebyly dle vedlejšího účastníka splněny podmínky. Byť doba jednoho roku od zániku vyživovací povinnosti je dobou přiměřenou s ohledem na roční časový interval mezi konáním přijímacích řízení k vysokoškolskému studiu, stěžovatelka neprokázala, že se jakkoliv připravovala na přijímací řízení ke studiu na jí vysněné škole, a to FAMU nebo DAMU v oboru "Umělecké maskérství a kostymérství", který by přijatelně navazoval na její středoškolské studium.
19. Pokud jde o výrok II. napadeného rozsudku o nákladech řízení, aplikace §142 o. s. ř. byla dle vedlejšího účastníka zcela namístě. Pro použití §150 o. s. ř. zde nebyl prostor, a to vzhledem k chování stěžovatelky, která na vedlejšího účastníka podala exekuční návrh na výživné, které jí nenáleží, a když se ani nepokusila brigádně si opatřit finanční prostředky pro svoji obživu. Stěžovatelka by měla dle vedlejšího účastníka Ústavnímu soudu sdělit, jak to s jejím studiem ve skutečnosti vypadá, neboť tato informace v ústavní stížnosti zcela absentuje. Vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
20. Ve své replice k vyjádření účastníka stěžovatelka uvedla, že setrvává na své ústavní stížnosti. Pokud jde o současné studium na vysoké škole, toto nikterak neprodlužuje, stále je studentkou 3. ročníku, ale nikoliv již ve formě prezenčního studia, pouze se dostaví k jedné části zkoušky, a to v červnu 2018 a po složení této zkoušky by měla absolvovat. Stěžovatelka namítá, že není pravdou, že by nevyhledávala pracovní možnosti jako uchazečka o zaměstnání. Plnila všechny povinnosti jí uložené úřadem práce, rozesílala desítky mailů s dotazy o zaměstnání, které zůstali zcela bez odpovědi, pokud měl o ní někdo zájem, pak pouze v oborech, kterým nerozumí, nemá k nim žádné vzdělání a ani vztah, kdy byla požadována praxe v oboru a řidičské oprávnění, které nemohla mít. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací vedlejšího účastníka o nutnosti bezprostřední návaznosti zaměřeného vysokoškolského studia na absolvovaný obor na střední škole. Pokud jde o obor uměleckého maskérství a výtvarnictví, přímo takováto vysoká škola v České republice neexistuje. Alternativou je např. DAMU - obor divadelní kostýmy, kdy pro přijetí na tento obor jsou vysoké nároky. Stěžovatelka proto zvolila příbuzný obor na vysoké škole, kde nyní studuje.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. Dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je pak Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, došlo-li v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, a posléze rozhodnutím v něm vydaným, k porušení základních práv a svobod stěžovatele chráněných ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
24. Jak plyne se shora povedené narace nyní rozhodovaného případu, podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se zrušením vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce a dále s uložením povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
25. Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)].
26. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277) Ústavní soud uvedl, že "schopnost samostatně se živit" znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí. Výše uvedený pojem musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu.
27. V případě rozhodování obecných soudů o vyživovací povinnost je třeba přihlížet i k věku dítěte. V posuzovaném případě bylo obecnými soudy rozhodováno o vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ve vztahu ke zletilé stěžovatelce. Jakkoli platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Nadto u osob zletilých (na rozdíl od mladších dětí) lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné [srov. bod 24 a 25 nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)].
28. V daném případě Ústavní soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že složením maturitní zkoušky ve studijním oboru kosmetické služby získala stěžovatelka střední odborné vzdělání, a protože v návaznosti na to neabsolvovala žádné přijímací řízení na vyšší stupeň školy (v tomto ohledu je třeba považovat tvrzení stěžovatelky o jejím nezdaru dostat se na uměleckou vysokou školu hned po složení maturitní zkoušky ve školním roce 2013/2014 za zavádějící), stala se od té doby ve smyslu §85 odst. 1 zákona o rodině dítětem, které je schopno samo se živit.
29. Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že prezenční forma studia na vysoké škole a priori vylučuje možnost současného získání pravidelného příjmu k zajištění obživy. Vysokoškolské studium lze totiž realizovat formou různých studijních plánů (např. ve formě individuálního studijního plánu). Běžnou praxí se stalo i sestavování vlastního rozvrhu studia samotnými studenty. Možnost časově uzpůsobit studium případnému zaměstnání proto nelze považovat za nereálnou. Tím spíše, pokud by se jednalo o práci ve formě zkráceného pracovního úvazku, formou dohody o provedení práce či formou brigády. Posledně uvedenou formu nadto bylo lze vykonávat bez jakékoliv časové spojitosti se studiem, např. o víkendech či v době prázdnin. Z obsahu spisového materiálu se však nepodává, že by stěžovatelka některé z výše uvedených forem v době svého studia na vysoké škole využila nebo se o to alespoň pokusila, a zajistila si tak příjem byť částečný.
30. Pokud jde o samotné výživné, to bylo stěžovatelce vedlejším účastníkem placeno do konce roku 2016. Ústavní soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, že stěžovatelka zvolila studium na soukromé vysoké škole s vysokým školným (30 000 Kč za semestr), bez dohody s otcem, který se měl v rámci výživného na platbě školného podílet. Nelze rovněž pominout fakt, že stěžovatelka jí studovanou vysokou školu doposud nedokončila, ačkoliv tak měla učinit v červnu roku 2017.
31. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o nezbytnosti obsahové návaznosti středoškolského studia na studium vysokoškolské, Ústavní soud konstatuje, že tento nelze aplikovat tak obecně, jak to činí odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve své judikatuře totiž připouští, že vysokoškolské studium na studium středoškolské nutně navazovat nemusí [srov. bod 35 nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)]. Takový kategorický závěr odvolacího soudu o obsahové nenávaznosti stěžovatelčina studia, když po výtce toliko na něm založil své rozhodnutí o neobnovení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce, je třeba odmítnout. (A již v tomto ohledu by spotřebované výživné bylo jen stěží možno považovat za bezdůvodné obohacení).
32. Ústavní soud v řadě předchozích rozhodnutí uvedl, že jeho úkol spočívá v posouzení, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v důsledku konstatovaného dílčího pochybení odvolacího soudu došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud pečlivě zvážil všechny okolnosti daného případu a má za to, že uspořádání vztahu založeného ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, lze považovat za spravedlivé.
33. Konečně vytýká-li stěžovatelka odvolacímu soudu nepoužití tzv. moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení, uvádí k tomu Ústavní soud následující. Aplikace výše uvedeného ustanovení je především na úvaze samotného soudu. Moderační právo představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten z účastníků řízení, jenž nebyl ve věci úspěšný. Pokud se chce soud od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů hodných zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Pokud naopak ve věci takové důvody nespatřuje, nelze jej k tomuto postupu nutit. Jinými slovy, nejedná se o takové ustanovení zákona, jež by bylo nárokové povahy.
37. Ústavní soud závěrem poznamenává, že vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 126/2017- 184 ze dne 10. 5. 2017 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. I. ÚS 2618/17, odložena do rozhodnutí o věci samé; jeho vydáním pozbývá odkazované usnesení Ústavního soudu platnosti, aniž by muselo být formálně rušeno (§80 odst. 3 per analogiam zákona o Ústavním soudu).
38. Ve světle řečeného Ústavní soud proto předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu