ECLI:CZ:US:2018:1.US.2649.18.1
sp. zn. I. ÚS 2649/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti EXIMO Trading spol. s r.o., se sídlem Čedičová 511/9, 317 01 Plzeň, zastoupené Mgr. Filipem Stárkem, advokátem se sídlem Beethovenova 16, 430 01 Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 UL 11/2018-6 ze dne 10. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích domáhala uložení povinnosti Krajskému soudu v Ostravě, aby rozhodl o jí podaném odvolání proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 281/2015-292 ze dne 23. 11. 2016 o nákladech řízení, in eventum aby krajský soud v rozhodnutí "č. j. 75 Co 4/2017" správně označil účastníky řízení. Vrchní soud v Olomouci o tomto návrhu na určení lhůty rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že jej odmítl pro neoprávněnost navrhovatelky, když usoudil, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 75 Co 259/2017.
Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že obdržela do své datové schránky rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 75 Co 259/2017, kterým bylo rozhodováno o právu společnosti Aelita Financial Services Corp. ve věci o 2,1 milionu Kč. Jde tedy o rozhodnutí o právu jiného a v jiné věci. Pakliže vrchní soud rozhodl, že právě citované rozhodnutí krajského soudu je rozhodnutím vůči stěžovatelce, zasáhl tím do jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 281/2015 Ústavní soud zjistil, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 75 Co 259/2017, vzpomínané v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, se jednalo o odvolání obchodní společnosti Aelita Financial Services Corp., jež nastoupila na místo stěžovatelky jako původní žalobkyně v důsledku postoupení pohledávky v podobě příslušenství jistiny (tj. v důsledku záměny účastníků v části původního žalobního nároku), proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 281/2015-336 ze dne 20. 7. 2017, jakož i o odvolání proti opravnému usnesení téhož soudu č. j. 20 C 281/2015-345 ze dne 9. 8. 2017. Ani jedno z těchto rozhodnutí okresního soudu se netýkalo stěžovatelky a proti žádnému z nich odvolání nepodala stěžovatelka, nýbrž výše jmenovaná obchodní společnost jako procesní nástupce stěžovatelky ve věci, která se ale stěžovatelky (již) netýkala. Stěžovatelka přitom ve svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu toto řízení před odvolacím soudem vůbec nezmínila. Naopak jí zjevně šlo o rozhodnutí a doručení rozhodnutí krajského soudu o jí dříve podaném odvolání proti zcela jinému rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, a sice výroku II. usnesení č. j. 20 C 281/2015-292 ze dne 23. 11. 2016. Lze tedy stěžovatelce přisvědčit, že úvaha vrchního soudu o neoprávněnosti podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu s odkazem na řízení před Krajským soudem v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve věci sp. zn. 75 Co 259/2017 není vůbec přiléhavá. Tato úvaha je správná jen potud, že stěžovatelka vskutku účastnicí tohoto odvolacího řízení nebyla, jinak se ovšem míjí s obsahem stěžovatelčina návrhu na určení lhůty, takže nemůže být řádným základem pro jeho odmítnutí. Ústavní soud však dospěl k závěru, že pro tuto vadu není třeba napadené usnesení vrchního soudu rušit, neboť taková kasace by nemohla v rámci nového rozhodování vrchního soudu vést k rozhodnutí pro stěžovatelku příznivému.
Z obsahu spisového materiálu totiž plyne, že stěžovatelka podala dne 8. 12. 2016 odvolání proti výroku II. usnesení č. j. 20 C 281/2015-292 ze dne 23. 11. 2016, kterým bylo rozhodnuto ve vazbě na částečné zastavení řízení (po dílčím zpětvzetí žaloby stěžovatelkou) o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou tak, že žádný z nich na jejich náhradu právo nemá. O tomto odvolání však bylo ve skutečnosti rozhodnuto, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 75 Co 4/2017-307 ze dne 24. 2. 2017. Již z jeho záhlaví je patrné, že jde o odvolání stěžovatelky coby původní žalobkyně s označením její firmy. Není jasné, z čeho stěžovatelka v návrhu na určení lhůty usuzuje, že jím bylo rozhodováno o odvolání "osoby odlišné od žalobce", tj. o odvolání Aelita Financial Services Corp. Tato společnost žádné odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 281/2015-292 ze dne 23. 11. 2016 nepodala a ani k tomu neměla důvod (resp. nebyla k tomu oprávněna), jelikož toto usnesení se ji pro změnu vůbec netýkalo, na rozdíl od stěžovatelky. Z doručenky připojené na č. l. 311 je patrné, že rozhodnutí krajského soudu o předmětném odvolání stěžovatelky jí bylo řádně doručeno dne 28. 3. 2017. Je pravdou, že současně bylo dané usnesení odvolacího soudu doručováno též společnosti Aelita Financial Services Corp., nikoli ovšem z titulu jí podaného opravného prostředku či jiného souvisejícího úkonu (a dle názoru Ústavního soudu spíše nadbytečně).
Z druhé alternativy petitu stěžovatelčina návrhu na určení lhůty (tj. aby krajský soud v rozhodnutí "č. j. 75 Co 4/2017" správně označil účastníky řízení), se lze domnívat, že stěžovatelka na pochybení odvolacího soudu usuzuje z toho, jak je právní věc označena v hlavičce jeho rozhodnutí. V ní jako žalobkyně vystupuje (již jen) společnost Aelita Financial Services Corp. a předmět řízení je vymezen slovy "o zaplacení příslušenství ve výši 2.100.334,64 Kč", tedy diametrálně odlišně než dříve. Důvody takového označení se nicméně zcela zřetelně podávají z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jeho vysvětlení k pozdějším žádostem stěžovatelky o domnělou nápravu (srov. č. l. 378 soudního spisu). Stručně řečeno, hlavním důvodem byla skutečnost, že účast stěžovatelky jako žalobkyně skončila v řízení již dříve jeho zastavením, čímž byl její žalobní nárok vyčerpán, protože co do vymáhaného příslušenství na její místo nastoupila v důsledku dílčí cese pohledávky právě společnost Aelita Financial Services Corp. Tento vývoj se tak musel nutně odrazit mimo jiné i v následně vydávaných rozhodnutích soudů, v nichž došlo k odpovídající změně označení sporu (právní věci). Tato změna však v žádném případě nemohla a nešla k tíži stěžovatelky, o jejímž procesním úkonu v podobě odvolání bylo náležitě rozhodnuto, přičemž toto rozhodnutí jí bylo také patřičným způsobem doručeno.
Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelčin návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu by nutně musel být bezvýsledný i za situace, kdy by se byl vrchní soud nedopustil přehlédnutí a své rozhodnutí o odmítnutí návrhu by byl vztáhl ke správnému řízení před odvolacím soudem, tj. k řízení vedenému pod sp. zn. 75 Co 4/2017, a nikoli k nesprávnému řízení sp. zn. 75 Co 259/2017. Jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu