ECLI:CZ:US:2018:1.US.2678.18.1
sp. zn. I. ÚS 2678/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Petra Rouse, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, sídlem Brněnská 104/27, Miroslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018 č. j. 25 Cdo 1262/2018-404, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2017 č. j. 17 Co 213/2016-383 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. července 2016 č. j. 11 C 173/2014-310, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Jiřice u Miroslavi, sídlem Jiřice u Miroslavi 147, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 8. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel, který je členem Českého svazu chovatelů plnokrevníka a majitelů dostihových koní a majitelem trenérské licence s registrovanou stájí, vlastní anglické plnokrevníky - chovné klisny Sorbetiere a Farwetry. Dne 15. 7. 2013 prováděl vedlejší účastník postřik kukuřice, při němž mělo dojít k zanesení postřikové jíchy do ohrady na pozemku stěžovatele, kde se obě klisny právě nacházely. Tou dobou byla jedna z nich březí, přičemž dne 2. 4. 2014 se jí narodilo hříbě se zdravotním postižením, které nebude moci být nikdy zcela vyléčeno a v jehož důsledku se nebude moci účastnit dostihových závodů a být zařazeno do chovu. Podle stěžovatele mělo dojít k poškození hříběte látkou obsaženou v postřiku již v jeho prenatálním vývoji. Vlivem jednání žalovaného tak mělo být zmařeno chovatelské úsilí stěžovatele.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 10. 2017 č. j. 17 Co 213/2016-383 byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 7. 2016 č. j. 11 C 173/2014-310, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 117 645,20 Kč z titulu náhrady škody podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Předmětná škoda měla spočívat v nákladech na vypracování akreditovaného rozboru ve výši 17 056 Kč, nákladech za vypracování znaleckého posudku o ceně koní ve výši 6 171 Kč a nákladech na léčbu koně ve výši 94 418,20 Kč, z nichž částka 57 850 Kč představovala náklady léčby na klinice, částka 14 520 Kč náklady za veterinární ošetření hříběte v terénu, částka 6 000 Kč náklady za dopravu hříběte ze sídla stěžovatele do Hermanova Městce a částka 16 048,20 Kč náklady za léky.
4. Posouzení nároku stěžovatele záviselo na zodpovězení otázky, zda jednání vedlejšího účastníka mohlo způsobit zdravotní postižení hříběte, tedy zda použitý postřik je způsobilý přivodit popisovanou a objektivně nalezenou zdravotní újmu zvířecího mláděte. Oba soudy učinily skutkový závěr, že tomu tak nebylo. Ze znaleckého posudku Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, Fakulty veterinárního lékařství, vyplynulo, že postižení hříběte je běžným postižením, které použitý přípravek způsobit nemohl. Tento závěr přitom nebyl vyvrácen znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem. Ten byl postaven na nesprávném předpokladu, že použitý přípravek je organofosfátem, a nikoli polyheterocyklem. Organofosfáty jsou jinou skupinou látek, které mají delší biologickou odbouratelnost, jinou afinitu ke tkáním, odlišné chemické vlastnosti. Důkazní síla tohoto posudku se stala v důsledku této nesprávnosti bezcennou.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž rozporoval způsob, jakým tento soud hodnotil znalecké posudky. Za situace, kdy se dva v řízení předložené znalecké posudky rozcházejí v hodnocení stejné, pro případ stěžejní skutkové otázky, kterou si soud není schopen posoudit sám, bylo podle jeho názoru namístě nechat vypracovat tzv. revizní znalecký posudek. Stěžovatel také namítal, že krajský soud neprovedl některé jím navrhované důkazy bez toho, aby svůj postup odůvodnil, a nepřihlédl k dalším znaleckým posudkům, které nechal stěžovatel vypracovat v průběhu odvolacího řízení. Obecné soudy se nakonec měly dopustit pochybení i tím, že se nezabývaly každým z dílčích nároků na náhradu škody zvlášť. Celková náhrada škody byla součtem tří vzniklých škod, z nichž každá měla rozdílné předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu.
6. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 25 Cdo 1262/2018-404, neboť nebyly naplněny předpoklady jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. Dovolací soud konstatoval, že krajský soud při hodnocení znaleckých posudků i rozhodování o některých důkazních návrzích respektoval požadavky plynoucí z §127, §132 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu a nijak se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezakládá ani závěr krajského soudu o tom, že další dva znalecké posudky o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a vznikem škody, uplatněné stěžovatelem až v odvolacím řízení, nepředstavují výjimku ze zákazu novot v systému neúplné apelace ve smyslu §205a písm. f) občanského soudního řádu, jelikož se týkají skutečností nastalých již před rozhodnutím okresního soudu. Stěžovateli objektivně nic nebránilo, aby je uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Námitka, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi nároky, se měla týkat vad řízení, pročež k ní bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, jestliže by bylo dovolání přípustné.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud ve svém odůvodnění odkázal na řadu svých rozhodnutí, které však lze vyložit i v jeho prospěch. Jako příklad uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001 ve věci vypracování revizního posudku, když právě pochybení okresního soudu v otázce provádění důkazů znaleckými posudky vedlo k tomu, že byly zamítnuty návrhy na provedení důkazů. Pokud se přitom stěžovatel sám snažil zvrátit tento stav vypracováním dalšího znaleckého posudku, bylo mu vytčeno, že tak učinil až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli se jednalo o nové důkazy a skutečnosti, které nevycházely ze soudem provedeného dokazování, respektive vycházely z důkazů, jež měly být provedeny včetně nových skutečností, které nemohly být uplatněny u okresního soudu.
8. Dále stěžovatel uvádí, že každý ze znaleckých posudků posuzoval vznik škody z jiného úhlu a vycházel i z jiných odborných údajů. Směrodatné bylo doplnit tyto údaje právě navrhovanými důkazy, které obecné soudy neprovedly bez řádného odůvodnění. Navíc v odůvodnění usnesení dovolacího soudu došlo k zcela mylnému tvrzení, že krajský soud vyšel ze závěrů posudku znaleckého ústavu, který byl ustanoven soudem a který reagoval i na sporné závěry posudků předchozích, což se nezakládalo na pravdě. Krajský soud totiž na závěry předchozích posudků vůbec nereagoval.
9. Dovolací soud se měl dopustit pochybení také tím, že se nezabýval vadou řízení spočívající v nevypořádání se se všemi žalobou uplatněnými nároky. Všechny tyto vady měly mít za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 11 C 173/2014, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Námitky stěžovatele směřují především vůči usnesení dovolacího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud konstatuje, že toto usnesení se adekvátně vypořádalo s jednotlivými v dovolání formulovanými právními otázkami, které se týkaly dokazování, včetně podmínek pro zadání revizního znaleckého posudku a možnosti uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy teprve v odvolacím řízení podle §205a písm. f) občanského soudního řádu. Pakliže stěžovatel namítá, že některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje napadené usnesení, lze vykládat v jeho prospěch i neprospěch, je to dáno tím, že ve své podstatě nezpochybňuje použité zásady hodnocení důkazů plynoucí z příslušných ustanovení občanského soudního řádu (včetně §127, který upravuje znalecký posudek), nýbrž pouze samotný, na jejich základě učiněný, skutkový závěr, jenž však Ústavní soud mimo rámec posouzení vybočení z uvedených zásad přehodnocovat nemůže. Závěry obecných soudů ohledně nedostatku příčinné souvislosti mezi postřikem provedeným vedlejším účastníkem a onemocněním hříběte jsou v napadených rozhodnutích řádně odůvodněny a nelze v nich spatřovat extrémní rozpor s provedenými důkazy, zejména znaleckými posudky, jež byly v tomto řízení předmětem hodnocení. Obecné soudy rovněž vysvětlily, z jakého důvodu nepovažovaly za nutné doplňovat dokazování.
14. Dovolací soud se nezabýval námitkou, že stěžovatel uplatnil několik nároků, z nichž každý měl být posouzen samostatně. Nelze nicméně přehlédnout, že nárok na náhradu škody závisel v případě všech dílčích žalobou uplatněných částek i na posouzení výše uvedené příčinné souvislosti, která nebyla prokázána. Za této situace nebylo podstatné, zda se obecné soudy samostatně vyjadřovaly ke každému z uplatněných nároků. Jakékoli doplnění odůvodnění v tomto směru by na výsledku řízení nemohlo nic změnit.
15. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu