ECLI:CZ:US:2018:1.US.268.18.1
sp. zn. I. ÚS 268/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Otakara Ožany, zastoupeného Mgr. Václavem Houškou, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 98, Blovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 33 Cdo 30/2017-211, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2016 č. j. 11 Co 37/2016-167 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2015 č. j. 132 C 8/2014-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1 Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. ledna 2018, podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům, zaručené v č. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu jeho vlastnického práva a právo nerušeně užívat svůj majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na zajištění rovnosti účastníků řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 132 C 8/2014 vyplývá, že stěžovatel se žalobou, došlou soudu dne 16. ledna 2014, domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému Kamilu Bartoncovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 11 123 Kč s příslušenstvím, a to z titulu uplatnění práv z vadného plnění a následného odstoupení od kupní smlouvy, kterou stěžovatel jakožto kupující uzavřel dne 23. června 2013 s žalovaným, jakožto prodávajícím. Předmětem koupě byl mobilní telefon zn. Samsung Galaxy Note II Titan Gray. Mobilní telefon byl stěžovateli dodán na dobírku dne 25. června 2013 prostřednictvím České pošty, s. p. Podle tvrzení stěžovatele se na mobilním telefonu dne 4. září 2013 objevila prasklina displeje o velikosti 2 cm v pravé dolní části telefonu, přičemž reklamace byla vyřízena žalovaným až dne 25. října 2013 (tj. čtyřicátý pátý den), a to zamítnutím z důvodu údajného používání mobilního telefonu v rozporu se záručními podmínkami.
3. Okresní soud v Ostravě v provedeném řízení, v rámci něhož nechal ve věci vypracovat znalecký posudek ze dne 15. 4. 2015, rozsudkem ze dne 28. srpna 2015 č. j. 132 C 8/2014-130 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak stěžovatel, tak i žalovaný, a to do nákladového výroku. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. května 2016 č. j. 11 Co 37/2016-167 napadený rozsudek ve věci samé potvrdil a změnil jej tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 9 099 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 869 Kč.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 33 Cdo 30/2017-211 podané dovolání odmítl, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pokud obecné soudy poskytly právní ochranu žalovanému, učinily tak ustanovení §19 odst. 3 občanského zákoníku obsolentním a ve svém důsledku zbavily stěžovatele možnosti efektivně se domoci úhrady ceny za mobilní telefon. Podle názoru stěžovatele intenzita pochybení obecných soudů dosáhla ústavně právní roviny.
7. Stěžovatel zdůraznil, že reklamace nebyla vyřízena včas a jako sankci za opožděné vyřízení reklamace ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že kupujícímu (spotřebiteli) svědčí práva z titulu neodstranitelnosti vad, i když jde o vady, které by bylo možno odstranit. Podle názoru stěžovatele přitom průměrný spotřebitel nemohl vědět, jaké velikosti mobilních telefonů jsou náchylné na ohyby a jaké ne.
8. Ve věci rozhodující soudy podle tvrzení stěžovatele věc nesprávně právně posoudily, a to i přes opakované námitky stěžovatele, když nezohlednily otázku rozložení a přechodu důkazního břemene ve spotřebitelských sporech a o vyřízení reklamace vady zboží. Stěžovatel upozornil, že po celou dobu řízení před obecnými soudy opakovaně (leč marně) zdůrazňoval, že celá právní úprava spotřebitelského práva v České republice (a také v Evropské unii) je založena na principu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Proto je třeba ustanovení §19 zákona o ochraně spotřebitele vykládat extenzívním způsobem ve prospěch spotřebitele.
9. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy nesprávným postupem zasáhly též do ústavně zaručeného práva na ochranu dobré víry stěžovatele a porušily princip právní jistoty, v důsledku čehož byla naprosto zásadním způsobem narušena oprávněná důvěra stěžovatele v právo a právní stát a ve spravedlnost rozhodování soudů. Podle tvrzení stěžovatele totiž spotřebitel musí prokázat pouze rozpor se smlouvou, a není povinen prokázat jeho příčinu, ani to, že je za jeho vznik odpovědný prodávající. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele podle jakékoliv přesvědčivé argumentace uvedl, že za vadu ve smyslu §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele považuje pouze vadu vzniklou v důsledku konstrukční nebo výrobní chyby a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
10. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že při posuzování jeho věci neodstranil nedostatky soudů nižších stupňů a dovolání podané stěžovatelem odmítl, ačkoliv proto nebyly dány důvody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
14. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
15. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že ustanovení §19 odst. 3 věta čtvrtá zákona o ochraně spotřebitele je nutno vykládat tak, že vada zboží musí existovat, nikoliv že by snad opožděné vyřízení reklamace s sebou neslo jako důsledek skutečnost, že se za neodstranitelnou vadu bude považovat i stav, kdy ve skutečnosti na zboží žádná vada není. Jinými slovy obecné soudy uzavřely, že tuto část ustanovení §19 odst. 3 lze použít pouze tehdy, pokud věc trpí skutečně vadou, nikoliv za situace, kdy žádná vada, za kterou by odpovídal žalovaný, jako prodávající, zde není.
16. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
17. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení vůči protistraně se stěžovateli dostalo, resp. dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2013 č. j. 16 Nc 6/2013-3 soud přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, pro řízení k ochraně jeho zájmů mu byl soudem ustanoven právní zástupce, proti prvoinstančnímu rozhodnutí mu byl k dispozici opravný prostředek, kterého využil, a odvolací soud se jím vznesenými námitkami věcně (a řádně) zabýval.
18. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
19. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu