ECLI:CZ:US:2018:1.US.274.18.1
sp. zn. I. ÚS 274/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Vondrákové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 34 EXE 118/2011-596 ze dne 9. 10. 2017, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 452/2017-623 ze dne 12. 12. 2017 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti dotčených rozhodnutí.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") č. j. 34 EXE 118/2011-596 ze dne 9. 10. 2017 bylo zastaveno řízení o odkladu exekuce vedené proti stěžovatelce k vymožení povinnosti vyklidit specifikovaný byt o velikosti 2 + 1 přestěhováním do náhradního ubytování a postihující současně i majetek stěžovatelky za účelem úhrady nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Obvodní soud takto rozhodl o stěžovatelčině návrhu na odklad exekuce ze dne 27. 9. 2017, jenž podala s odůvodněním, že je nutno vyčkat výsledku řízení probíhajícího u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 162/2012, které bylo zahájeno na návrh jejího bývalého manžela Stanislava Vondráka, v němž se tento domáhá určení, že mu svědčí (od stěžovatelky neodvozené) nájemní právo k vyklizovanému bytu. Stěžovatelka dovozovala, že v případě, že bude její bývalý manžel v řízení úspěšný, nebude možné exekuci vystěhováním provést, neboť její pobyt v daném bytě bude oprávněný z titulu spolubydlení se Stanislavem Vondrákem jakožto nájemcem. Obvodní soud dospěl nicméně k závěru, že předmětný návrh na odklad exekuce nelze věcně přezkoumat, neboť se po obsahové stránce prakticky shoduje s předchozím návrhem stěžovatelky na odklad exekuce ze dne 29. 10. 2014, o němž již bylo usnesením obvodního soudu č. j. 34 EXE 118/2011-504 ze dne 4. 12. 2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 51/2015-517 ze dne 10. 2. 2015, pravomocně rozhodnuto tak, že návrh byl zamítnut. Ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti uvedeným rozhodnutím byla posléze usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1247/15 ze dne 27. 10. 2015 odmítnuta. Souhrnně vyjádřeno, v projednání předmětného návrhu obvodnímu soudu bránil neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a proto řízení o něm zastavil.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 68 Co 452/2017-623 ze dne 12. 12. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka se s takovým výsledkem řízení neztotožnila. V ústavní stížnosti obecným soudům vytýkala, že jimi provedená interpretace a aplikace předpisů podústavního práva je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Přepjatý formalismus stěžovatelka spatřovala jmenovitě v závěru obecných soudů, že úspěch jejího bývalého manžela v určovacím řízení (určení existence nájemního vztahu) nemůže mít za následek zastavení exekuce, event. že tato skutečnost z pohledu exekuce nemá žádný význam proto, že stěžovatelka není účastníkem daného určovacího řízení. Za přepjatě formalistickou označila stěžovatelka dále úvahu obecných soudů, že se jedná o res iudicata. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že aktuální návrh byl podáván za jiné situace, když v mezidobí proběhlo mezi stranami jednání o smírném řešení sporu a současně se časově přiblížilo konečné vyřešení otázky existence nájemního vztahu jejího bývalého manžela k předmětnému bytu. Těmito argumenty se však odvolací soud odmítl zabývat, čímž se podle stěžovatelky dopustil denegatio iustitiae. Stěžovatelka závěrem pak rozporovala použitelnost soudy odkazované judikatury Nejvyššího soudu týkající se překážky rei iudicatae ve věci návrhu na zastavení exekuce, kterou podle ní nelze aplikovat u "skutkově i povahou" odlišného návrhu na odklad exekuce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodná.
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatelka podložila svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, v níž stěžovatelka předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
V dané situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy se podaným návrhem na odklad exekuce řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zastavení řízení o něm, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Při posouzení věci zohlednily všechny relevantní okolnosti případu a z tohoto pohledu se také, navzdory opačnému mínění stěžovatelky, náležitě vypořádaly s jejími námitkami. Jejich úvahám nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je tudíž jakkoliv přehodnocovat.
Zbývá uzavřít, že jelikož se stěžovatelce nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených jí ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Společně s ní odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu