ECLI:CZ:US:2018:1.US.2745.18.1
sp. zn. I. ÚS 2745/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti LOGICPRIM, s.r.o., Bryksova 46/763, Praha 9 - Černý Most, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2016, č. j. 37 Cm 179/2012-211, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 1 Cmo 153/2016-240, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 5048/2017-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jež se na žalované domáhala úhrady dlužné částky, a to na základě servisní smlouvy o údržbě a správě internetové sítě. Podle nalézacího soudu účastníci řízení sice spolu jednali, nicméně k uzavření smlouvy nedošlo. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť podle jeho názoru nebylo přípustné.
Stěžovatelka se se závěry obecných soudů neztotožnila a v ústavní stížnosti namítala celou řadu pochybení obecných soudů, vycházející z podústavních právních předpisů. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se mimo jiné podává, že dovolání je přípustné pouze v těch případech, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, či při splnění dalších v §237 o. s. ř. vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání. Jedním z nezbytných předpokladů je, že se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Stěžovatelka však podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání nevymezila žádnou otázku procesního práva, kterou by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval. Dovolatelkou uplatněné námitky směřují podle Nejvyššího soudu pouze do vad řízení, přičemž takovou námitkou by se mohl Nejvyšší soud zabývat pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné.
III.
Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Podle náhledu Ústavního soudu je pro posouzení předmětného případu rozhodné především to, jak se Nejvyšší soud vypořádal s podaným dovoláním. Ten totiž v napadeném usnesení dospěl k závěru, že nebyla stěžovatelkou přednesena žádná otázka procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka tento klíčový závěr Nejvyššího soudu nijak nezpochybňuje a zaměřuje se toliko na otázku, zda došlo k řádnému uzavření smlouvy mezi ní a žalovanou. Tím však přehlíží, že nebyly naplněny základní podmínky pro podání ústavní stížnosti, kdy tato stojí na zásadě subsidiarity, tzn., že stěžovatelé musí vyčerpat zákonem stanovené opravné prostředky.
Ústavní soud ve svém stanovisku Pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 46/16 mimo jiné konstatoval, že " 60. Dlouhodobá praxe Ústavního soudu je přitom ustálená v tom, že požadavkem vyčerpat je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1489/08 ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2397/09 ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2425/10 ze dne 7. 10. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015). Byl by ostatně nesmyslný závěr, že stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti sice musí podat opravné prostředky, které jim zákon nabízí, ale nemusí je podat bezvadně či včas. Jelikož by v případě vadných podání (u nichž vady nebyly odstraněny) soudům nezbývalo, než tato podání odmítat, aniž by je podrobily meritornímu přezkumu, čímž by nastala podobná situace, jako by daný opravný prostředek vůbec uplatněn nebyl, byla by tímto výkladem zásada subsidiarity ústavní stížnosti zcela popřena.
61. Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti. Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost jeho dovolání. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2016, č. j. 37 Cm 179/2012-211, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 1 Cmo 153/2016-240, pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 5048/2017-271, pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu