ECLI:CZ:US:2018:1.US.2764.18.1
sp. zn. I. ÚS 2764/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204/I, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 67/2018-113 ze dne 16. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního osudu v Klatovech sp. zn. 5 C 281/2016, stěžovateli byla rozsudkem téhož soudu č. j. 5 C 281/2016-76 ze dne 20. 11. 2017 uložena povinnost zaplatit žalobci soudem vyčíslené úroky z prodlení se zaplacením náhrady újmy na zdraví způsobené trestným činem ublížení na zdraví, kterého se stěžovatel na žalobci dopustil. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že nebyl předvolán k ústnímu jednání před soudem prvního stupně. O konání jednání sice byla informována jeho zástupkyně, tu však nekontaktoval, neboť čekal právě na to, až bude nařízeno jednání. On sám obdržel pouze usnesení o ustanovení právní zástupkyně, předvolání k jednání nikoli. Bylo mu tak znemožněno se k věci vyjádřit. Odvolací soud následně nepřihlédl k argumentům stěžovatele (dle kterých údajně částečně na samotnou jistinu plnil, zatímco žalobce částečné plnění započetl na příslušenství pohledávky) s ohledem na to, že je neuplatnil v řízení před okresním soudem. Dále stěžovatel namítá, že mu nebyly umožněny splátky, kvůli čemuž se dostává do dluhové pasti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V civilním řízení platí zásada, že má-li účastník zástupce, je doručováno pouze zástupci (§50b odst. 1 občanského soudního řádu). Ačkoli občanský soudní řád vyjmenovává situace, za nichž je potřeba doručovat i přímo účastníkovi, předvolání na ústní jednání k nim bez dalšího nepatří (stěžovatel ani neuvádí, že by tomu tak bylo a nevede v tomto směru žádnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci).
Z vyžádaného spisu je přitom zřejmé, že stěžovatelova právní zástupkyně (soudem ustanovená advokátka) byla o konání jednání řádně informována, koneckonců se ho také zúčastnila. To, že údajně mezi stěžovatelem a jeho advokátkou nedošlo před konáním jednání k žádnému kontaktu, není pochybením soudu. Stěžovatel ostatně věděl, jaká advokátka mu byla ustanovena a jaké má sídlo. Od doručení rozhodnutí o jejím ustanovení do konání ústního jednání uběhl více než jeden měsíc. Stěžovateli nic nebránilo se s advokátkou spojit (jestliže sama zůstala pasivní), přičemž netvrdí, že by se o to byť pokusil (i kdyby snad sídlo advokátky nepostačovalo a stěžovatel nedokázal sehnat kontakt např. prostřednictvím internetu, mohl se obrátit na soud s žádostí o kontakt). Nebyl žádný důvod, aby stěžovatel vyčkával až do nařízení ústního jednání, a to zvláště za situace, kdy dle zákona na něj osobně předvolán být nemusí. Není v této souvislosti podstatné, že tuto skutečnost stěžovatel jako právní laik nevěděl. Právě i z těchto důvodů mu byla advokátka ustanovena, tedy aby se jí na jakékoli nejasnosti týkající se řízení dotázal a společně zvolili další postup.
Lze dodat, že z vyžádaného spisu by vyplývalo i to, že o jednání byl informován i sám stěžovatel, který to nicméně popírá. Vzhledem k tomu, že doručení jeho právní zástupkyni z hlediska zákona a především ústavního pořádku postačuje, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné se touto otázkou zabývat podrobněji.
Za dané situace pak nezbývá než se ztotožnit s krajským soudem, že vzhledem ke koncentraci řízení se nemohl zabývat argumentem, že stěžovatelovo plnění bylo na jistinu. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice říká, že tento argument uváděl již v řízení před nalézacím soudem, nicméně z vyjádření k žalobě ani z protokolu o ústním jednání nic takového neplyne.
Konečně, jde-li o stěžovatelův požadavek na splátkový kalendář, již se k němu dostatečně vyjádřil krajský soud. Stěžovatel způsobil žalobci újmu na zdraví již v první polovině roku 2006, o povinnosti ji uhradit bylo rozhodnuto s právní mocí k 8. 7. 2009. Stěžovatel od té doby, tedy po dobu skoro deseti let, své povinnosti nedostál (a dle žalobce údajně dosud neuhradil ani částku odpovídající odměně jeho zmocněnce v trestním řízení). Úvaha soudu, že za těchto okolnosti není důvod přistoupit k jiné než obvyklé, třídenní lhůtě ke splnění povinnosti, nevykazuje žádné ústavněprávně relevantní nedostatky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu