ECLI:CZ:US:2018:1.US.277.18.1
sp. zn. I. ÚS 277/18
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 2. července 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18 ve věci ústavní stížnosti Karolíny Willmannové a Jana Willmanna, zastoupených JUDr. Margit Beranovou, advokátkou, se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2017 č. j. 22 Co 326/2017-255, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, za účasti Veroniky Šimonové, zastoupené JUDr. Michalem Ptáčkem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1845/26, Brno, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2017 č. j. 22 Co 326/2017-255 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2017 č. j. 22 Co 326/2017-255 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") požadují zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že u Okresního soudu ve Svitavách bylo vedeno řízení sp. zn. 12 C 100/2012 o návrhu žalobkyně (v řízení u Ústavního soudu vedlejší účastnice) o zřízení věcného břemene chůze a jízdy. Vedlejší účastnice vzala svůj návrh zpět poté, co bylo příslušnými správními orgány rozhodnuto, že předmětná pozemní komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Okresní soud proto řízení usnesením ze dne 2. 8. 2017 zastavil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť měl za to, že žaloba byla podána důvodně a vzata zpět pro chování stěžovatelů, kteří žalobkyni bránili v užívání uvedeného pozemku.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích svým rozhodnutím změnil usnesení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podaná žaloba byla od počátku nedůvodná, o nákladech řízení proto mělo být rozhodnuto podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. a náklady měla hradit žalovaným žalobkyně, protože procesně zavinila zastavení řízení. Odvolací soud však dospěl nakonec k závěru, že je namístě aplikovat §150 o. s. ř., a to s ohledem na chování stěžovatelů, kteří měli žalobkyni dlouhodobě znemožňovat přístup k jejím nemovitostem po veřejně přístupné komunikaci; chovali se tak v rozporu se svými zákonnými povinnostmi a nemělo by jim být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
II.
4. Stěžovatelé namítají, že soud při svém rozhodování o nákladech řízení aplikoval §150 o. s. ř., přičemž o této možnosti je nijak nevyrozuměl, čímž jim také neumožnil vznášet námitky, které mohly aplikaci citovaného ustanovení ovlivnit. K soudem uvedenému tvrzení o chování stěžovatelů a ke zjištění těchto skutečností nebylo prováděno žádné dokazování. Vedlejší účastnice po celou dobu přístup ke svým nemovitostem po pozemku X i přes odpor stěžovatelů měla a užívala. Jestliže se žalobkyně domnívala, že jí žalovaní znemožňovali přístup k nemovitostem po veřejně přístupné komunikaci, bylo namístě zvolit legitimní cestu podáním žádosti o učinění opatření k příslušnému silničnímu správnímu úřadu, nikoliv podání nedůvodné žaloby. Výjimečnými důvody podle §150 o. s. ř. by měly být pouze okolnosti úzce spjaté či vyplývající přímo z proběhlého řízení, jednání účastníků řízení, sociální situace účastníků apod. Vedlejší účastnice si byla již při podání žaloby velmi dobře vědoma, že nebude úspěšná (žalobkyně již cca od roku 2008 tvrdí, že pozemek žalovaných užívá jako komunikaci), a podání této nedůvodné žaloby tedy nezvolila jako nesprávnou formu obrany, jak tvrdí odvolací soud, ale podala ji pouze jako svoji "pojistku" pro případ, že by řízení vedené příslušným silničním správním úřadem nedopadlo v její prospěch. Stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech sp. zn. III. ÚS 3299/09 [nález sp. zn. III. ÚS 3299/09 ze dne 26. 5. 2010 (N 116/57 SbNU 441)] a sp. zn. IV. ÚS 215/09 [nález sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443)].
III.
5. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, v němž podle svého přesvědčení srozumitelně vyjádřil důvody svého rozhodnutí.
6. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že krajský soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí o aplikaci §150 o. s. ř., popisuje chování stěžovatelů, které vedlo k podání žaloby, a poukazuje na to, že stěžovatelé mohli předvídat, že soud bude zvažovat aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. či §150 o. s. ř.
7. Ústavní soud nezasílal vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
IV.
8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
V.
10. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
11. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. V případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, však otázka náhrady nákladů řízení může ústavněprávní dimenze nabýt [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177), sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711), sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461)]. A o takový případ právě jde.
12. Rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a proto i na něj dopadají požadavky spravedlivého (řádného) procesu, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, jenž se s nimi musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.
13. K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát uvedl, že pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty. Opačný postup vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé vlastně až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než představují okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než tak činí ostatní soudy [viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337), sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), sp. zn. IV. ÚS 215/09 (viz výše), sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 168/74 SbNU 451), sp. zn. I. ÚS 1593/15 ze dne 25. 8. 2015 (N 156/78 SbNU 353), sp. zn. IV. ÚS 1610/16 ze dne 22. 2. 2017 (N 34/84 SbNU 393), sp. zn. III. ÚS 3125/16 ze dne 21. 2. 2017 (N 33/84 SbNU 387), sp. zn. IV. ÚS 899/15 ze dne 11. 10. 2016 (N 187/83 SbNU 71), sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347), sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008 (N 97/49 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 1526/12 ze dne 19. 2. 2013 (N 31/68 SbNU 335), sp. zn. III. ÚS 2397/17 ze dne 13. 2. 2018 (N 23/88 SbNU 301), sp. zn. I. ÚS 3237/17 ze dne 6. 2. 2018 ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2018 (N 21/88 SbNU 285) a další].
14. Uvedené závěry je nutné vztáhnout i na projednávanou věc. Není sporu, že krajský soud měl pravomoc použít moderační ustanovení §150 o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že by byla respektována práva daná kontradiktorním charakterem řízení, a účastníci by tak byli výslovně informováni, že soud má v úmyslu ustanovení §150 o. s. ř. použít.
15. Z obsahu připojeného spisu se však podává, že odvolací soud před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití §150 o. s. ř. Nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelé mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Tuto skutečnost ostatně krajský soud nikterak nerozporuje ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a závěrům plynoucím z judikatury Ústavního soudu uvedený nedostatek i v projednávané věci vede Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí o nákladech řízení, neboť sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř. Na základě zrušujícího nálezu proto bude ve věci nákladů řízení napadeného rozsudku opětovně rozhodovat odvolací soud, který v případě, že shledá důvody zvláštního zřetele hodné pro využití práva podle §150 o. s. ř., vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda §150 o. s. ř. v souzené věci bude aplikovat, či ne.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.