ECLI:CZ:US:2018:1.US.2784.18.1
sp. zn. I. ÚS 2784/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPB-1694-17/TČ-2018-060281-KRS ze dne 13. 2. 2018, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 ZN 1122/2018-13 ze dne 3. 4. 2018 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZN 1037/2018-12 ze dne 19. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 10 Ústavy České republiky.
Z připojeného listinného materiálu vyplývá, že napadeným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPB-1694-17/TČ-2018-060281-KRS ze dne 13. 2. 2018 byla odložena trestní věc - podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl, stručně řečeno, dopustit pracovník Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále jen "OIP") tím, že v rozporu se zákonem nezahájil proti konkrétně označeným cizincům vietnamské národnosti řízení o přestupku vykonávání nelegální práce, a to za situace, kdy byl stěžovatel týmž orgánem pro umožnění nelegální práce daným osobám ve dvou správních řízeních sankcionován.
Proti rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, jež však státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením č. j. 3 ZN 1122/2018-13 ze dne 3. 4. 2018 zamítl jako nedůvodnou.
Následně státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně při dohledu nad činností Městského státního zastupitelství v Brně nezjistil pochybení, o čemž stěžovatele vyrozuměl přípisem č. j. 1 KZN 1037/2018-12 ze dne 19. 6. 2018.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti setrval na stanovisku ohledně nezákonnosti jednání úředníků OIP a jejich rozhodovací libovůle, jež ho měly hrubě poškodit. V návaznosti na to stěžovatel policejnímu orgánu vytkl, že ve věci jeho trestního podání provedl toliko povrchní a formální šetření. Nedostatečným shledával rovněž výkon dozorové, resp. dohledové činnosti ze strany obou státních zastupitelství. Dle stěžovatele postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo naplněno jeho právo na účinné vyšetřování. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k problematice stížnostních návrhů, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Právo trestat pachatele přísluší státu, nikoliv jednotlivci. Procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby; je proto na uvážení těchto orgánů, zda zahájí jakékoliv trestní řízení, případně zda v něm budou pokračovat.
Na druhou stranu Ústavní soud připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. Zároveň ovšem zdůraznil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V tomto ohledu je nejbedlivěji chráněno právo zaručené čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], dále zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákaz nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zcela výjimečně také čl. 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného a soukromého života. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by přezkum Ústavního soudu přicházel do úvahy jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, který by navíc bez přispění orgánů činných v trestním řízení jinak nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po prozkoumání přiloženého listinného materiálu nezjistil, že by vyšetřování inkriminované trestné činnosti, kvalifikované jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku, trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, pro něž by byla na místě jeho kasační intervence. Policejní orgán i státní zastupitelství postupovaly zcela v rámci svých zákonem svěřených kompetencí. Dostatečně a srozumitelně odůvodnily rovněž vydaná rozhodnutí, v nichž popsaly, jaké okolnosti věci vedly k jejímu odložení, a na základě jakých zjištění tak učinily. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nenaplnily očekávání stěžovatele, přitom sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu