ECLI:CZ:US:2018:1.US.2799.18.1
sp. zn. I. ÚS 2799/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, Havlíčkova 44, Jihlava, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 3. 2018, č. j. 8 C 121/2017-122, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2018, č. j. 21 Co 138/2018-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných částí usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka vyzvala dne 14. 2. 2017 vedlejšího účastníka k úhradě nákladů na rekonstrukci domu ve výši 240.581 Kč, přičemž splatnost dlužné částky nastala dne 28. 2. 2017. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník na úhradu této částky neměl dostatek finančních prostředků, rozhodl se svoji bytovou jednotku prodat. Stěžovatelka dne 26. 4. 2017 vystavila vedlejšímu účastníkovi potvrzení dle §1186 o. z., a ten příslušnou bytovou jednotku prodal kupní smlouvou ze dne 25. 5. 2017 Jakubu Pavlasovi. Následujícího dne, tedy 26. 5. 2017 podala stěžovatelka na stěžovatele žalobu, jíž se domáhala shora uvedené finanční částky.
Ještě předtím, než soud prvního stupně rozhodl, nabyvatel jednotky dluh dobrovolně uhradil a stěžovatelce tak nezbylo, než vzít svoji žalobu zpět. Okresní soud následně soudní řízení zastavil a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení změnil odvolací soud nákladovou část výroku usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 48.272 Kč, jakožto náklady řízení před soudem prvního stupně. Výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1.346, 40 Kč.
S těmito rozhodnutími stěžovatelka nesouhlasí a uvádí, že žalobu na vedlejšího účastníka podala po právu, neboť v době podání žaloby to byl právě on, kdo byl vlastníkem jednotky a kdo byl ve věci pasivně legitimován. Teprve v průběhu řízení došlo ze zákona k tomu, že se z obligačního dlužníka stal ručitel. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by procesně zavinila zpětvzetí žaloby poté, co uzavřela dohodu s novým vlastníkem jednotky.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatné především to, že závěry Krajského soudu v Hradci Králové nelze vzhledem k okolnostem případu považovat za extrémní. Stěžovatelka má nepochybně pravdu v tom, že formálněprávně byla aktivně legitimována k podání žaloby na vedlejšího účastníka, nicméně se tak stalo za okolností (stěžovatelka podala žalobu den poté, co vedlejší účastník uzavřel ohledně předmětné bytové jednotky kupní smlouvu, o záměru vedlejšího účastníka bytovou jednotku prodat stěžovatelka v době podání žaloby věděla a byla i obeznámena s právní úpravou §1186 odst. 2 o. z.), nasvědčujících tomu, že v brzké době dojde k vyřešení celé sporné situace. Jinými slovy řečeno, dlužník si byl svého dluhu vědom a aktivně jednal o prodeji bytu, o čemž byla stěžovatelka zpravena. Na druhé straně i nový vlastník bytové jednotky si byl nepochybně vědom toho, že na bytové jednotce vázne dluh a tuto situaci bude třeba řešit. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy stěžovatelce nehrozilo promlčení, mohla tato vzniklou situaci řešit jiným způsobem, než podáním žaloby - což je prostředek určený primárně k řešení krajních životních situací.
Za těchto specifických okolností případu nepovažuje Ústavní soud závěry odvolacího soudu za natolik extrémní, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu