ECLI:CZ:US:2018:1.US.2838.18.1
sp. zn. I. ÚS 2838/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., právně zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 56 Co 37/2018-518, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 10. 2017, č. j. 99 P 346/2006-443, bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na snížení jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilé D. Z. tak, že se výživné na nezletilou zvyšuje. Okresní soud uložil stěžovateli platit výživné k rukám matky ve výši 10.000 Kč měsíčně (tato část výživného činila v minulosti pouze 5.000 Kč) a dále částku 10.000 Kč měsíčně, kterou měl stěžovatel za povinnosti platit na příslušný účet u Raiffeisenbank. Dále byla otci uložena povinnost zaplatit dluh na výživném ve výši 190.000 Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh otce na snížení výživného se zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že od rozhodování o výživném v roce 2006 došlo u stěžovatele k podstatné změně jeho majetkových poměrů. Stěžovatel v roce 2007 prodal svůj obchodní podíl v obchodní společnosti XX za který však nedostal zaplacenou dohodnutou úplatu ve výši 20.000.000 Kč. V důsledku ukončení podnikání došlo na straně stěžovatele ke značnému poklesu jeho příjmů a majetku, což se odrazilo v jeho schopnosti platit dříve soudem stanovené výživné. Stěžovatel v současnosti podniká v rámci své obchodní společnosti XY, která má však pouze jediného zaměstnance, a to stěžovatele. Další změna na straně stěžovatele je dána tím, že u něj v roce 2010 přibyla další vyživovací povinnost ve vztahu k nezletilému synu V.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že tento se zabýval téměř výhradně okolnostmi prodeje obchodního podílu na společnosti XX, nikoliv však jeho aktuálními majetkovými poměry. Jedná se přitom o skutečnost, která se odehrála před více než 10 lety. Rozhodování o výživném nemá sloužit k postihu stěžovatele za nesprávné obchodní rozhodnutí z uvedené doby, ale má zohlednit podstatné změny v majetku povinného, k nimž v poslední době došlo.
Stran svých současných příjmů stěžovatel argumentuje tím, že nedisponuje žádnými skrytými finančními prostředky, o čemž má svědčit to, že výživné na nezletilou D. je na něm vymáháno exekučně, včetně výživného splatného do budoucna. Stěžovatel hradil výživné z půjček a úvěrů, kterými se zadlužoval. Část argumentace věnoval stěžovatel též srovnání postavení dvou jeho nezletilých dětí, kdy nezletilá D. pobírá na výživném měsíčně částku 15.000 Kč a nezletilý V. jen 5.000 Kč. Krajský soud zamítl návrh stěžovatele za situace, kdy tento objektivně není schopen platit výživné v původně stanovené výši. Tím měl zasáhnout do jeho majetkových práv, neboť tento je nucen platit výživné ve výši, která je pro něj neúnosná.
Stěžovatel považuje ve své ústavní stížnosti rozsudek odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněný, v čemž spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele a soustředil se pouze na popis soudem tvrzených pochybností a nestandardních postupů stěžovatele při prodeji obchodního podílu na společnosti XX. Krajský soud se přitom nijak nevypořádal s tím, že si během převodu podílu nepočínal lehkomyslně, když právními záležitostmi pověřil advokátní kancelář.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Podle náhledu Ústavního soudu je podstatou předmětné ústavní stížnosti polemika stěžovatele s tím, jak se Krajský soud v Plzni v rámci svého odůvodnění vypořádal s majetkovými poměry stěžovatele, resp. s tvrzenou změnou v jeho majetkových poměrech.
Z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že tento se zaměřil nejen na okolnosti prodeje obchodního podílu stěžovatele ve společnosti XX za cenu 20.000.000 Kč, ale též na jeho další podnikatelské aktivity, pohybující se řádově v milionech korun. Skutečnost, že stěžovatel nevymáhal v minulosti vypořádání obchodního podílu, je značně nestandardní a na straně krajského soudu důvodně vyvolala pochybnost o tom, zda se stěžovatel bezdůvodně nevzdal majetkového prospěchu. Krajský soud zcela správně poukázal na skutečnost, že pokud v minulosti nedošlo k vyplacení obchodního podílu, není zřejmé, proč stěžovatel od smlouvy o převodu obchodního podílu neodstoupil. Z odůvodnění krajského soudu se podává též zjištění okresního soudu, podle něhož stěžovatel svoji pohledávku za společností XX posléze ani neuplatnil v insolvenčním řízení. Je sice pravdou, že k "vypořádání" obchodního podílu došlo před více než 10 lety, nicméně se jedná o částku natolik vysokou, že není pochyb o tom, že by její vyplacení mělo dopady do majetkových poměrů racionálně a odpovědně hospodařícího rodiče i po tak dlouhé době. Stěžovatel přitom nepředložil logické argumenty, pro které by se měl shora uvedené částky vzdát. Závěr odvolacího soudu o tom, že tvrzení stěžovatele jsou nepřehledná a nepřesvědčivá, představuje názor, který nachází svůj odraz ve skutkových zjištěních soudu.
Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku věnoval též dalším majetkovým aktivitám stěžovatele, které svědčí o jeho disponování s relativně vysokými částkami. Stěžovatel je zatížen celou řadou závazků, nicméně je např. vlastníkem jedné třetiny společnosti, která si vede dobře a jeho majetkový vklad do této společnosti byl splacen ve výši přibližně 33.000.000 Kč. Odvolací soud v závěru svého rozsudku poukázal v souvislosti s nevěrohodností tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech na skutečnost, že v případě, že by tato byla pravdivá, nebyl by schopen platit ani jím navrhované výživné ve výši 7.500 Kč na nezletilou D. a ani výživné ve výši 5.000 Kč na nezletilého V.
Z výše vyložených důvodů se Ústavní soud plně ztotožňuje s postupem krajského soudu, který pro účely zjištění majetkových poměrů povinného rodiče zohlednil nejen jeho faktickou příjmovou stránku, ale vzal na zřetel i celkovou hodnotu a rozsah movitého a nemovitého majetku. Ústavní soud proto neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu