ECLI:CZ:US:2018:1.US.2855.18.2
sp. zn. I. ÚS 2855/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. P., V. K., D. K. a S. P., všichni zastoupeni JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem Politických vězňů 427/19, Kolín III, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 141/2018-51 ze dne 28. 5. 2018, usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 29 Nc 1218/2017-26 ze dne 21. 12. 2017, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 93/2017-25 ze dne 31. 7. 2017 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 C 93/2017 ze dne 5. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1, 4, čl. 7. odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5, čl. 8, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že dne 17. 4. 2017 byla podána S. P. a nezletilým D. K. u Obvodního soudu pro Prahu 2 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti a proti Fakultní nemocnici Motol na odškodnění v částce 10 000 000 Kč za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Fakultní nemocnice Motol a Obvodního soudu pro Prahu 5, pro omezení osobní svobody manželovi, otci a dědečkovi F. P. Manželku zesnulého S. P. v tomto řízení, vedeném pod sp. zn. 25 C 93/2017, zastupuje její dcera P. P. na základě plné moci. Nezletilého D. K., vnuka zesnulého, zastupuje jeho matka P. P. jako jeho zákonná zástupkyně.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 93/2017-25 ze dne 31. 7. 2017, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 10. 2017, byla matka nezletilého P. P. jako jeho zákonný zástupce vyzvána, aby ve lhůtě 15 dnů doložila, že podala u příslušného soudu návrh podle §898 odst. 1 obč. zák.
Dne 1. 11. 2017 P. P. podala na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 2 žádost k Okresnímu soudu Praha-západ ve věci schválení zastupování syna D. K. u Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 93/2017.
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 12. 2017 soud jmenoval nezletilému synovi stěžovatelky k zastupování pro řízení o udělení souhlasu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 29 Nc2118/2017, opatrovníka Město Černošice-Městský úřad Černošice, orgán sociálně-právní ochrany.
K odvolání obou rodičů Krajský soud v Praze rovněž napadeným usnesením ze dne 28. 5. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně o jmenování opatrovníka potvrdil, neboť povinnost soudu jmenovat kolizního opatrovníka nezletilému synovi pro řízení zahájené na návrh matky vyplývá s ohledem na možnou kolizi zájmů mezi zákonným zástupcem nezletilého a nezletilým synem přímo ze zákona.
III
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítají, že procesní postup soudu, který vyzval matku nezletilého k vyžádání souhlasu soudu k zastupování nezletilého syna a posléze pro řízení jmenoval nezletilému opatrovníka, je protiústavní, nezákonný, iracionální, nadbytečný a zatěžující nejen účastníky řízení, ale též samotný soudní systém. Rodiče se domnívají, že oba soudy neoprávněně zasáhly do rodiny, rodičovských práv i práv dítěte, která jsou garantována Úmluvou o právech dítěte, Listinou a Ústavou. Představu, že v řízení o udělování souhlasu zákonné zástupkyni (matce) k zastupování syna by mohlo dojít ke konfliktu zájmu mezi matkou a synem a zájmy syna bude nejlépe, nezávisle a nestranně hájit v tomto řízení stát (orgán sociálně-právní ochrany), považují za paranoidní, neboť stát by měl zajišťovat efektivní a nestranný postup proti státu, tedy sám proti sobě.
Matka nezletilého dále uvádí, že byla k podání žádosti o udělení souhlasu se zastupováním syna donucena pohrůžkou zastavení řízení. Otec nezletilého namítá, že mu nebylo objasněno, proč byl přibrán do řízení o odškodnění. Stěžovatelka S. P., babička nezletilého, porušení svých základních práv odvozuje od toho, že negativně vnímá porušení základních ústavních práv a svobod svého vnuka.
IV
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud úvodem připomíná, že o námitce podjatosti soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře bylo usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 2855/18-31 ze dne 2. 10. 2018 rozhodnuto tak, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v této věci.
Pokud jde o stěžovatelku S. P., babičku nezletilého, není účastníkem řízení o vyžádání souhlasu soudu k zastupování nezletilého syna matkou, pro něž byl nezletilému jmenován kolizní opatrovník. V řízení o ústavní stížnosti se neuplatní tzv. actio popularis, stěžovatelka tedy může namítat výhradně újmu na svých základních právech. K porušení jejích práv nemohlo dojít jen z důvodů sounáležitosti se stanoviskem rodičů jejího vnuka, pokud jde o nutnost udělení souhlasu se zastupováním syna v řízení o náhradu za nemateriální újmu. Ve vztahu k této stěžovatelce se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud dále konstatuje, že nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli, zastoupenému matkou a na základě jí udělené plné moci advokátem, opatrovníka, neboť jeho ustanovení by nemohlo zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nijak zvrátit a jeho povolání pro řízení o projednávané ústavní stížnosti by tak pouze prodlužovalo řízení a stalo by se pouhým formalismem (obdobně např. sp. zn. III. ÚS 650/14, IV. ÚS 2965/12, III. ÚS 529/15).
V
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy postupovaly zcela v intencích právních předpisů upravujících danou problematiku a své závěry patřičně odůvodnily. Krajský soud podrobně rozvedl, z jakých důvodů je třeba nezletilému synovi v řízení o udělení souhlasu soudu k zastupování jeho matkou pro řízení o náhradu nemajetkové újmy jmenovat kolizního opatrovníka. Podle ustanovení §892 odst. 3 obč. zák. totiž rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Soudní řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, mezi něž spadá i řízení o udělení souhlasu s právním jednáním dítěte, řízení o schválení právního jednání dítěte či řízení ve věci opatrovnictví dítěte podle §943 obč. zák., je řízením, ve kterém konflikt zájmů může nastat, přičemž postačí pouhá hrozba takového konfliktu, a proto musí být opatrovník jmenován. Podle ustanovení §469 odst. 1 z. ř. s. je opatrovníkem dítěte zpravidla jmenován orgán sociálně-právní ochrany dětí, u něhož je vzhledem k předmětu jeho činnosti dána i značná míra odbornosti a profesionality. V případě jmenování orgánu sociálně-právní ochrany dětí navíc soud nemusí v průběhu řízení průběžně posuzovat, zda se osoba opatrovníka jmenovaná např. z okruhu osob dítěti blízkých nedostala do situace, kdy opětovně hrozí střet zájmů, jenž by vyžadoval opakovanou změnu opatrovníka.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelé ve svých námitkách spíše vyjadřují nesouhlas se stávající právní úpravou procesního postavení nezletilého v civilním řízení a s možnostmi jeho zastupováním zákonnými zástupci, kterou subjektivně pociťují jako omezení jejich rodičovských práv. Touto právní úpravou, z níž vyplývá nutnost ochrany práv nezletilého, neboť podání jakékoliv žaloby není běžnou záležitostí, která může mít závažný dosah do sféry nezletilého a může také představovat majetkové riziko, je civilní soud vázán (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 1970/15, I. ÚS 1942/15).
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelů, že jmenováním orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníka jejich syna je vyloučeno, aby stát jednal nestraně, neboť by postupoval proti sobě. V nyní projednávané věci nejde o vlastní spor o náhradu nemajetkové újmy, ale o ochranu zájmů a práv nezletilého v řízení, který sám nemá procesní způsobilost a kolizi jeho zájmů se zájmy zákonného zástupce nelze automaticky vyloučit. Úvaha stěžovatelů, že by soud svým rozhodováním sledoval vyloučení možnosti podat žalobu o náhradu nemajetkové újmy je čistě hypotetická. Proti rozhodnutí, kterým by soud neudělil souhlas s právním úkonem za nezletilého, lze navíc podat opravný prostředek. Konkrétní námitky, jež by mohly zpochybnit způsobilost opatrovníka řádně hájit nejlepší zájem dítěte vůči jmenovanému orgánu sociálně-právní ochrany dětí, stěžovatelé nevznášejí. Napadenými usneseními ani nedošlo k situaci, kdy je otec nezletilého přibrán do sporu o náhradu nemajetkové újmy, ale jako zákonný zástupce nezletilého je pouze účastníkem řízení o udělení souhlasu matce k zastupování nezletilého v řízení, který již s ohledem na výši žalované částky nelze považovat za běžný úkon jednoho z rodičů, pokud jde o výkon rodičovských práv.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí sledovala legitimní cíl, jímž je ochrana práv nezletilého a z hlediska ústavnosti jim není co vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu