ECLI:CZ:US:2018:1.US.2882.18.1
sp. zn. I. ÚS 2882/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Aloise Kaštánka, CSc., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 356, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 10 C 234/2016-88, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 13. června 2018 č. j. 27 Co 70/2018-128 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisového materiálu se podává, že okresní soud uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 25 500 Kč a zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatel domáhal po druhé žalované zaplacení 25 500 Kč. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy tak rozhodly o žalobě stěžovatele, jíž se po každém ze žalovaných domáhal zaplacení výše uvedené částky s tím, že se jedná o neuhrazený zůstatek dluhu z půjčky, kterou žalovaným jako manželům poskytl v celkové výši 127 000 Kč a žalovaní postupně vrátili jen 76 000 Kč.
Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že soudy neposoudily námitku promlčení žalované pohledávky, kterou vznesla druhá žalovaná, jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Okresnímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval možností aplikace §150 o. s. ř., pokud se týká otázky náhrady nákladů řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že jeho nárok, kterým se domáhal vůči druhé žalované zaplacení částky 25 500 Kč, je promlčen. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu má za to, že vznesení námitky promlčení v dané věci je výrazem zneužití práva na úkor stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že důvody neuplatnění jeho práva u soudu před uplynutím promlčení doby byly jednak rodinné, jednak zdravotní. Tuto svou argumentaci dále přibližuje a podrobně se vyjadřuje k otázce námitky promlčení ve světle dobrých mravů. Uznání námitky promlčení vůči stěžovateli ve spojení s povinností stěžovatele uhradit druhé žalované náklady řízení a dvou soudních poplatků 1 275,- Kč je podle stěžovatele nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem práva na vrácení jemu nesplaceného dluhu ve výši 25 500,- Kč
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatele, že soudy dostatečně neposoudily otázku vznesené námitky promlčení ve vztahu k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. V dané věci bylo provedeno podrobné skutkové zjišťování a soudy obou stupňů logicky a srozumitelně objasnily důvody, které je vedly k závěru, že námitka promlčení vznesená druhou žalovanou je důvodná a v souladu s dobrými mravy. Vyjádřily se také zevrubně k tvrzením stěžovatele týkajícím se rodinných okolností a jeho zdravotního stavu. Konstatovaly, že stěžovateli nic nebránilo uplatnit nárok u soudu, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že již v roce 2010 měl informace o tom, že žalovaní své závazky neplní včas. Navíc v roce 2013, tj. v době běhu promlčecí lhůty, činil tak závažné právní úkony, jako např. darovací smlouvu, že mu nic nebránilo, aby se obrátil se svým nárokem na soud. Ohledně zdravotních problémů stěžovatele pak soudy uvedly, že jakkoli je nelze zlehčovat, na druhé straně z nich nevyplývá, že by stěžovatel v předmětné době nemohl činit úkony směřující k uplatnění svých práv. Soudy také stručně, ale dostatečně odůvodnily rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud k tomu uvedl, že v řízení nebyly prokázány žádné důvody pro výjimečné odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšné žalované. Za dostatečný důvod není možné považovat samotnou skutečnost, že stěžovatel je starobním důchodcem a žije sám.
Ústavní soud konstatuje, že závěry soudů jsou racionální a nijak nevybočují z kautel spravedlivého (řádného) procesu. V dané věci se jedná o pouhou polemiku s právními závěry civilních soudů, přičemž stěžovatel využil ústavní stížnosti jako dalšího opravného prostředku proti rozhodnutím, s nimiž nesouhlasí. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že využití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu