ECLI:CZ:US:2018:1.US.2907.18.1
sp. zn. I. ÚS 2907/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, Sokolská 505, Čerčany, Doručovací adresa Přístavní 321/14, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 101 Co 20/2018-1824, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 9. 2017, č. j. 28 Nc 1/2016-1452, bylo rozhodnuto tak, že nezletilí M. a L. M. se pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče matky. Stěžovateli, jakožto otci nezletilých, byl upraven styk s nezletilými v rozsudku vymezeným způsobem. K odvolání stěžovatele změnil krajský soud rozsudek nalézacího soudu v části týkající se výživného a rovněž změnil rozsah styku stěžovatele s nezletilými tak, že se s nimi bude vídat každý sudý týden v roce od čtvrtka od 16:00 hod do neděle 18:00 hod. V lichých týdnech v roce se má stěžovatel s nezletilými vídat od středy od 16 hod do čtvrtka 18 hod. Dále byl ústavní stížností napadeným rozsudkem upraven prázdninový režim styku stěžovatele s nezletilými.
Stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí a má za to, že jeho rozsudkem došlo k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jsou v dané věci splněny podmínky pro nařízení střídavé péče, přičemž odkazuje jak na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tak i Ústavního soudu. Stěžovatel během řízení u obecných soudů změnil svůj návrh v tom smyslu, že se domáhá svěření nezletilých dětí do své péče. Matka podle jeho názoru ovlivňuje nezletilé v neprospěch otce. Soud by měl svěřit děti do péče toho z rodičů, který je odpovědnější a který by nebránil nezletilým v kontaktu s druhým rodičem. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal, že matka nerespektuje soudní úpravu styku otce s nezletilými dle platného předběžného opatření, pročež musel podávat opakovaně návrh na výkon rozhodnutí (pětkrát).
Jestliže jediným důvodem pro nesvěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů je na vzájemných půtkách založený vztah, pak je stěžovatel toho názoru, že se obecné soudy v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 nedostatečně věnovaly tomu, který z rodičů vyvolává konflikty a který se snaží o rozumnou rodičovskou domluvu. Má-li být jediným argumentem pro svěření dětí do péče matky stávající školské zařízení v blízkosti bydliště matky, byla to právě ona, kdo děti bez vědomí otce do této školy přihlásil. Matka uvedla do přihlášky nepravdivé údaje o trvalém bydlišti nezletilého M.
Odvolací soud se podle stěžovatele nedostatečně vypořádal se závěry znalců PhDr. Simony Měchové, Ph.D. a Doc. PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by odmítal poskytnout svým synům odbornou psychologickou pomoc. Opakovaně vyzýval matku ke společné návštěvě opatrovníkem doporučených odborných pracovišť. Jeho návrh, aby soud uložil rodičům zajistit nezletilým odborné vyšetření, byl zamítnut. Krajský soud nesprávně přešel počínání matky, která se posudky řady odborníků snaží zkreslit psychický stav nezletilých. Stěžovatel poukázal rovněž na konfliktní předávání nezletilých ke styku. Závěrem stěžovatel svůj návrh rekapituloval s tím, že soud měl svěřit oba nezletilé do jeho péče.
III.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
V projednávaném případě považuje Ústavní soud za podstatné především to, jak se krajský soud vypořádal s návrhem stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče, resp. do péče otce.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze se podává, že tento rozhodoval se znalostí nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14, v němž jsou nastíněna základní kritéria, jež mají obecné soudy hodnotit při svěření dítěte do střídavé péče. Jediný důvod, pro který nemohli být nezletilí svěřeni do střídavé péče, přitom spatřuje odvolací soud v nesmiřitelném postoji rodičů, který v průběhu odvolacího řízení gradoval. Jak z odůvodnění napadeného rozsudku, tak i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že vztahy mezi rodiči jsou vyhroceny měrou, vylučující střídavou péči. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že střídavá péče je velmi náročným způsobem výchovy nezletilých dětí, neboť klade zvýšené požadavky na úroveň a kulturu komunikace mezi rodiči. Poukazuje-li stěžovatel na shora citovaný nález Ústavního soudu, podle něhož má soud důkladně prověřit, který z rodičů vyvolává konflikty a který se snaží o rozumnou domluvu, nutno uvést, že jeho závěry nelze paušalizovat. Každý projednávaný případ je jedinečný, přičemž je především na obecných soudech, aby svým rozhodnutím založily takové uspořádání příbuzenských vztahů, jež je v nejlepším zájmu nezletilých dětí. To obecné soudy učinily i v předmětném případě.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že matka nerespektuje jeho výchovnou roli při výchově nezletilých dětí. Odvolací soud si byl vědom i této skutečnosti. Z odstavce 54 napadeného rozsudku se podává, že současné výchovné uspořádání neznamená, že v budoucnu nemůže dojít k jeho změně. Konfliktní situace mezi rodiči, která je dlouhodobě z hlediska péče o nezletilé nepříznivá, je podle názoru odvolacího soudu neudržitelná. Za tohoto stavu věci nelze krajskému soudu vytýkat, že nepřistoupil k nařízení střídavé péče. V současné době je podstatné zaměřit se na stabilizaci výchovného prostředí nezletilých. A to i za situace, kdy matka bez souhlasu otce změnila bydliště nezletilých a rovněž je přihlásila ke školní docházce ve svém bydlišti.
V souvislosti s posledně uvedeným Ústavní soud konstatuje, že v rozhodovací praxi obecných soudů se lze relativně často setkat s případy, kdy jeden z rodičů svým protiprávním jednáním založí faktickou situaci, která nalezne odraz v konečném rozhodnutí obecných soudů o výchově a výživě nezletilých dětí. Jde o případy, kdy rodič, proti vůli nebo bez vědomí druhého rodiče, založí určitý faktický stav a obecné soudy po uplynutí určité doby nemají jinou možnost, než tento protiprávně založený stav respektovat. Důvodem takového postupu soudu je skutečnost, že v soudním řízení musí být vždy sledován nejlepším zájem dítěte, které se postupem času na nově vzniklý stav adaptuje, a to bez ohledu na to, zda postup rodiče lze považovat za zákonný či nikoliv. Navrácení v předešlý stav přitom zpravidla nesvědčí nejlepšímu zájmu dítěte.
Ústavní soud má za to, že shora uvedeným postupem někteří rodiče vychylují rodičovská práva ve svůj prospěch a je na obecných soudech, aby se svým rozhodováním pokusily práva rodičů narovnat. Jinými slovy řečeno, nikdo nemůže profitovat ze svého vlastního protiprávního jednání. Je především na obecných soudech, jaký způsob narovnání budou s ohledem na konkrétní okolnosti případu považovat za přiměřený. V úvahu připadá například postup, kdy soud přenese na jednoho z rodičů obtíže a náklady spojené s realizací styku (k tomu též srov. zamítavý nález Ústavního soudu I. ÚS 2996/17). Obecné soudy mohou v konkrétním případě zvolit jakýkoliv způsob narovnání, budou-li se držet zásady přiměřenosti, nejlepšího zájmu dítěte a svá rozhodnutí dostatečně odůvodní.
V právě projednávaném případě sice obecné soudy k naznačenému narovnání práv nepřistoupily, nicméně Ústavní soud nemá za to, že by se zde jednalo o zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud je toho názoru, že se krajský soud, vycházeje ze skutkových zjištění nalézacího soudu, dostatečně vypořádal s výchovnými předpoklady obou rodičů a rozhodl v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Byť jsou oba rodiče ze strany krajského soudu považováni za kvalitní vychovatele, nelze přehlédnout, že svým vzájemným konfliktem dlouhodobě zatěžují psychický stav nezletilých. Za této situace je třeba apelovat nikoliv na soudy, ale na rodiče nezletilých, aby v zájmu jejich zdravého vývoje zvýšili úsilí při uspořádání vzájemných vztahů.
Ústavní soud je toho názoru, že Krajský soud v Praze ústavní stížností napadený rozsudek řádně odůvodnil a ten je ústavně konformní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu