ECLI:CZ:US:2018:1.US.295.18.1
sp. zn. I. ÚS 295/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti T. F., zastoupeného Mgr. Zuzanou Dygrýnovou, advokátkou, se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2017 č. j. 0 P 73/2017-377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 25 Co 307/2017-413, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2018, navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 25 Co 307/2017-413 ve výroku I. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2017 č. j. 0 P 73/2017-377 rovněž ve výroku I. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2, čl. 4 a zvláště pak čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. dubna 2014 č. j. 50 P 124/2013-109 bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí D. a K. pro dobu trvání manželství jejich rodičů a pro dobu po rozvodu manželství do péče matky a stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně pro nezletilého D. a 4 000 Kč měsíčně pro nezletilou K. Dále byl upraven styk stěžovatele s dětmi, a to tak, že byl oprávněn se stýkat s dětmi v každém lichém týdnu v roce v době od pátku 12.30 hodin do neděle 18.00 hodin a v každém týdnu v době od pondělí od 18.00 hodin do úterý do 18.00 hodin. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 25 Co 336/2014-152 byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně v části úpravy styku stěžovatele s dětmi tak, že byl oprávněn se s dětmi stýkat v každém lichém týdnu v roce v době od pátku od 12.30 hodin do pondělí 18.00 hodin a dále v každém týdnu ve čtvrtek od 12.30 hodin do 18.00 hodin a dále v lichém týdnu v roce v úterý od 12.30 hodin do 18.00 hodin. Dále byl upraven styk stěžovatele s dětmi v období letních, vánočních a velikonočních prázdnin.
3. Návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 24. listopadu 2016 se stěžovatel domáhal změny péče o děti a navrhoval svěření dětí do střídavé péče v intervalech jednoho týdne a speciální úpravu střídavé péče v období vánočních, jarních, podzimních, velikonočních a hlavních školních prázdnin.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. listopadu 2016 byla přenesena místní příslušnost soudu na Obvodní soud pro Prahu 4, a to s ohledem na místo faktického bydliště dětí.
5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2017 č. j. 0 P 73/2017-377 v řízení o změně výchovy, zvýšení výživného a změnu úpravy styku bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele na svěření nezletilých dětí do střídavé péče byl zamítnut (výrok I.), návrh na zvýšení výživného pro nezletilé děti byl zamítnut (výrok II.), úprava styku stěžovatele s nezletilými dětmi byla rozšířena, a to v době jarních a podzimních prázdnin (výrok III).
6. Shora uvedený rozsudek, a to pouze výrok I., napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 25 Co 307/2017-413 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o změně péče potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se zamítnutím jeho návrhu na střídavou výchovu a má za to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s důkazními návrhy, které předložil, nikterak se s nimi ve svých rozhodnutích nezabývaly, v průběhu řízení je přehlížely, čímž svá rozhodnutí zatížily vadou, která ovlivnila jejich rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
12. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
13. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
14. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Obecné soudy správně zohlednily nejlepší zájem nezletilých dětí, a to nejen tím, že přihlédly k jejich přání, ale zejména tím, že se soustředily na důvody, pro které se stěžovatel domáhal změny péče o děti. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
16. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu