ECLI:CZ:US:2018:1.US.3129.17.1
sp. zn. I. ÚS 3129/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. Č., zastoupené JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 89 T 52/2014-267 ze dne 21. 6. 2017 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 265/2017-282 ze dne 26. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením č. j. 89 T 52/2014-267 ze dne 21. 6. 2017 Městský soud v Brně (dále též "městský soud") podle §330a odst. 2 a §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití §86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že stěžovatelka vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, které jí byly uloženy rozsudkem téhož soudu č. j. 89 T 52/2014-131 ze dne 28. 7. 2014. Pro výkon těchto trestů byla stěžovatelka zařazena do věznice s ostrahou.
Městský soud v odůvodnění poukázal na to, že již dříve usnesením ze dne 16. 11. 2015 rozhodl o výkonu shora zmíněných trestů, neboť stěžovatelka se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila (problematický výkon dohledu, vyhýbání se testování na přítomnost omamných a psychotropních látek, pokračování v jejich užívání). Usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 462/2015 ze dne 17. 12. 2015 bylo jeho rozhodnutí zrušeno, přičemž však stěžovatelka byla výslovně stížnostním soudem upozorněna na skutečnost, že jde o poslední dobrodiní ze strany soudu, kterého se jí dostává. Přesto stěžovatelka na uvedené reagovala tím, že pokračovala v užívání omamných a návykových látek a spáchala opakovaně také další úmyslnou trestnou činnost (dne 1. 3. 2016 a 11. 11. 2016). Trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 203/2016 ze dne 11. 1. 2017 byla stěžovatelka jednak odsouzena pro přečin úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku a poškození cizích práv dle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchaných ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 2 T 47/2017 ze dne 5. 5. 2017 byla pak uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku a byl jí uložen trest obecně prospěných prací ve výměře 200 hodin. Okresním soudem ve Žďáře nad Sázavou je navíc pod sp. zn. 1 T 73/2017 vedeno trestní řízení pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla stěžovatelka dopustit dne 1. 1. 2016, a k němuž se před soudem doznala. Na podkladě těchto zjištění dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelka nežila ve zkušební době podmíněného odsouzení řádným životem a jsou tak splněny podmínky pro přeměnu trestu předpokládané v ustanovení §86 odst. 1 trestního zákoníku. Výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, na straně stěžovatelky městský soud přitom neshledal.
Stížnost podanou proti jeho rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 5 To 265/2017-282 ze dne 26. 7. 2017 jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkla, že postupovaly přehnaně formalisticky, když při hodnocení jejího osvědčení vycházely pouze z toho, že se dopustila ve zkušební době dalších trestných činů, a nepřihlédly ke skutečnostem hovořícím v její prospěch, které by ospravedlňovaly ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Soud prvního stupně jmenovitě ve svém rozhodnutí dostatečně nereflektoval doporučení probační a mediační služby, jež ve své zprávě navrhla ponechat stěžovatelku na svobodě a dát ji tak poslední šanci k nápravě. Krajský soud se pak řádně nezabýval jejími stížnostními argumenty. Oba soudy tak dle stěžovatelky porušily její právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal předloženou ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud v projednávané věci nesdílí shora vyložené výtky stěžovatelky. Z rozhodnutí městského soudu je patrné, že tento se podrobně zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatelka nedodržela podmínky odkladu výkonu trestu. Logicky a srozumitelně také vysvětlil, že shovívavosti soudu dle §86 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku brání zejména trestní minulost stěžovatelky (před soudem stanula již devětkrát) a skutečnost, že nevyužila opakovaných příležitostí k nápravě, kterých se jí dostalo, mimo jiné i v podobě zrušení předchozího rozhodnutí o přeměně trestu. Krajský soud následně prověřil námitky uvedené v její stížnosti, nicméně jim nepřisvědčil. Oba soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Jde-li o stěžovatelčino tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není povinností obecných soudů reagovat výslovně na každý argument, který účastník řízení přednese, nicméně z obsahu soudního rozhodnutí - ať již přímo, nebo z jeho kontextu - by mělo být zřejmé, proč je nelze považovat za důvodné, přičemž reakce soudu by měla v zásadě odpovídat povaze či významu toho kterého argumentu. V posuzované věci obecné soudy zjevně nepovažovaly stěžovatelkou uváděné skutečnosti za natolik zásadní, aby převážily - v daném případě nepochybně pádné - důvody pro to, aby naopak k výkonu stěžovatelčina trestu došlo.
Je tak namístě shrnout, že stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu