ECLI:CZ:US:2018:1.US.3138.18.1
sp. zn. I. ÚS 3138/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. K., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. 7 Tdo 176/2018-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. 39 T 148/2016 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. 8 To 174/2017 bylo její odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatelka navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo na základě jejího dovolání přikázáno Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby ve svém výše uvedeném rozsudku doplnil neúplný výrok podle §228 odst. 1 trestního řádu o přesné označení nároku, který byl poškozené přisouzen, přičemž jinak byla uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze ponechána beze změny.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodl o jejím odvolání ještě před tím, než Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o jejích námitkách proti protokolaci hlavního líčení, čímž měla být zbavena svého práva na věcné projednání těchto svých námitek a na možnost podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek. Má za to, že Obvodní soud pro Prahu 7 se ve svém rozhodnutí o námitkách nepochybně řídil názorem odvolacího soudu, neboť toto rozhodnutí učinil až poté, co odvolací soud zamítl její odvolání. Podle stěžovatelky došlo rovněž k porušení jejího práva na zákonného soudce, neboť v řízení před odvolacím soudem došlo ke změně ve složení senátu, kdy předseda senátu JUDr. Pytloun byl kvůli náhlé indispozici (k níž došlo v den konání veřejného zasedání) při veřejném zasedání o odvolání nahrazen JUDr. Braunem. Vyjadřuje pochybnosti, zda měl nový člen senátu JUDr. Braun možnost seznámit se se zvukovými záznamy z hlavního líčení, resp. tuto možnost vzhledem k délce těchto záznamů považuje za nepravděpodobnou.
Porušení práva být slyšena před soudem spatřuje stěžovatelka v tom, že když byl na konci veřejného zasedání o odvolání dán stranám prostor pro závěrečné vyjádření a po přednesení závěrečného návrhu obhájcem bylo uděleno slovo stěžovatelce, předsedkyně senátu ji přerušovala s tím, že se má vyjádřit pouze k tomu, jak má být rozhodnuto o jejím odvolání. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013 č. j. 4 Tdo 384/2013-32), z něhož vyplývá, že obviněnému je třeba i v řízení o odvolání zajistit právo závěrečné řeči a posledního slova, jestliže bylo v průběhu odvolacího řízení doplněno dokazování (k čemuž došlo i ve věci stěžovatelky).
Podle stěžovatelky lze rovněž v její věci identifikovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Rozporuje zejména závěr trestních soudů, že provedenými důkazy bylo spolehlivě prokázáno, že podávala poškozené do pití laxativa pravidelně, resp. opakovaně, a zpochybňuje též závěr, že zdravotní potíže poškozené byly důsledkem jejího jednání. Znalecký posudek MUDr. Mazáče považuje za vadný, neboť vycházel ze skutkových zjištění uvedených v úředních záznamech a nepotvrzených v hlavním líčení. Trestním soudům dále vytýká, že nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování zdravotnickou dokumentací poškozené a vypracováním revizního znaleckého posudku. Za zkrácení svého práva na obhajobu považuje skutečnost, že s druhým znaleckým posudkem MUDr. Krekuleho měla možnost se seznámit až při hlavním líčení těsně před výslechem uvedeného znalce, a poukazuje na údajné nesprávnosti ve znaleckém posudku. Stěžovatelka rovněž napadá postup soudu prvního stupně při stanovení náhrady škody poškozené, který vycházel z Metodiky Nejvyššího soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by se jejich postup jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se způsobu rozhodování o jejích námitkách proti protokolaci hlavního líčení, Nejvyšší soud připustil, že nalézací soud měl o těchto námitkách rozhodnout dříve, než věc postoupil odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání. Nevyhodnotil však tuto vadu jako zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, neboť odvolací soud v řízení o odvolání použil zvukový záznam z hlavního líčení a nikoli rozporované protokoly. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že o námitkách stěžovatelky proti protokolaci Obvodní soud pro Prahu 7 řádně rozhodl, když je zamítl usnesením ze dne 30. 6. 2017 č. j. 39 T 148/2016-447, přičemž stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení následně zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2017 č. j. 8 To 366/2017-512A.
Ústavní soud se s tímto názorem Nejvyššího soudu ztotožňuje a připomíná, že ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Obvodní soud pro Prahu 7 o námitkách stěžovatelky rozhodl sice opožděně, avšak jinak zcela řádně, přičemž opožděnost tohoto rozhodnutí nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání stěžovatelky nikoli na základě námitkami napadených protokolů o hlavním líčení, ale na základě autentických zvukových záznamů z hlavního líčení.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, a to v důsledku změny ve složení senátu odvolacího soudu, kdy JUDr. Pytlouna zastoupil JUDr. Braun. Z napadeného rozhodnutí vyplývá (srov. č. l. 9), že k této změně došlo v souladu s rozvrhem práce, a ostatně ani stěžovatelka netvrdí něco jiného. Jestliže stěžovatelka namítá, že náhradní člen senátu JUDr. Braun pravděpodobně neměl příležitost se seznámit se zvukovými nahrávkami z hlavního líčení, Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že jde toliko o její domněnku, která není potvrzována objektivními fakty.
Nejvyšší soud se racionálním způsobem vypořádal také s námitkou stěžovatelky, že předsedkyně senátu odvolacího soudu zasáhla do jejího závěrečného vyjádření v rámci veřejného zasedání o odvolání. Nejvyšší soud správně poukázal na to, že stěžovatelka měla v průběhu celého řízení možnost se ke všemu vyjádřit a byla jí rovněž dána možnost vyjádřit se i k listinným důkazům provedeným odvolacím soudem v rámci doplnění dokazování. Nedošlo tedy k podstatnému zásahu do práva stěžovatelky ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, zvláště když odvolací soud v usnesení, jímž odvolání stěžovatelky zamítl, deklaroval, že výsledek doplněného dokazování nemá význam pro posouzení její viny.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky směřujícím proti údajným vadám znaleckých posudků a extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je zřejmé, že tyto námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení. Polemizuje tak s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby.
Ústavní soud má navíc za to, že trestní soudy se s těmito námitkami vypořádaly přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem. Odkazuje proto na č. l. 10-14 napadeného usnesení, jakož i na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. 8 To 174/2017 (č. l. 6-13), přičemž nepovažuje za potřebné k tomu cokoli dodávat. Z uvedených pasáží rozhodnutí trestních soudů je totiž zřejmé, že jejich skutkové i právní závěry vycházejí z výsledků provedeného dokazování, úvahy soudů jsou prosty logických nedostatků a mezi provedenými důkazy a závěry nelze identifikovat extrémní rozpor, který by mohl být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Vady neshledal Ústavní soud ani ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal s námitkou týkající se způsobu určení výše náhrady škody (srov. č. l. 15-17). Podstatnou se v tomto směru jeví především skutečnost, že nalézací soud (jehož závěry byly potvrzeny i soudem odvolacím a dovolacím) správně při určení náhrady škody vycházel z občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a posoudil tuto otázku samostatně. Jestliže přitom vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného v souladu s Metodikou Nejvyššího soudu, nešlo o postup, který by jakkoli zasahoval do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu