ECLI:CZ:US:2018:1.US.3147.16.1
sp. zn. I. ÚS 3147/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Potěšila, zastoupeného JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 22 Cdo 742/2016-431, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 č. j. 20 Co 266/2015-409 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. dubna 2015 č. j. 26 C 40/2004-372, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2 a Václava Schebelleho a Milady Vitáskové, zastoupených Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze, Panská 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 2 vydal dne 7. 4. 2015 usnesení č. j. 26 C 40/2004-372, kterým ve věci žalobců V. Schebelleho a M. Vitáskové proti žalovanému stěžovateli zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2015 č. j. 20 Co 266/2015-409 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 29. 6. 2016 č. j. 22 Cdo 742/2016-431 odmítl i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve zrekapituloval vývoj případu, předcházející žádosti o obnovu řízení. Uvedl, že byl podílovým spoluvlastníkem 2/3 činžovního domu s pozemkem v Praze, k.ú. Vinohrady a dne 3. 7. 2002 uzavřel kupní smlouvu, kterou hodlal převést 1/3 nemovitostí na M. Vitáskovou, přičemž podstatným ujednáním kupní smlouvy byla dohoda o zřízení věcného břemene doživotního užívání bytu pro stěžovatele, což se výrazně promítlo i do výše kupní ceny. V řízení před katastrálním úřadem bylo shledáno, že věcné břemeno bylo zřízeno neplatně a povolen byl pouze vklad vlastnického práva pro M. Vitáskovou. Vzhledem k tomu, že ujednání o zřízení věcného břemene bylo klíčovou součástí kupní smlouvy, bez kterého by stěžovatel smlouvu neuzavřel, podal žalobu na určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. V řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2005, byla neplatnost kupní smlouvy řešena jako předběžná otázka.
3. Paralelně vedle řízení o určení vlastnického práva bylo vedlejšími účastníky řízení iniciováno další řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 40/2004, a to na základě žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Žaloba byla podána M. Vitáskovou jako spoluvlastnicí 1/3 nemovitosti a V. Schebellem jako podílovým spoluvlastníkem další třetiny nemovitosti; vedlejší účastníci řízení se tímto způsobem snažili získat poslední třetinu nemovitosti, kterou měl ve vlastnictví stěžovatel. Předmětné řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem bylo přerušeno s tím, že v řízení o určení vlastnictví se rozhoduje o předběžné otázce, podstatné i pro toto řízení. Řízení o určení vlastnictví bylo pravomocně skončeno dne 2. 12. 2008 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2007 sp. zn. 14 C 58/2005, ve spojení s potvrzovacím rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 39 Co 186/2008 tak, že stěžovatelova určovací žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že kupní smlouva, kterou byla převedena 1/3 vlastnictvi k nemovitostem, je platná. Proti tomu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu.
4. V návaznosti na pravomocné rozhodnutí ve věci určení vlastnictví bylo pokračováno v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a soud vycházel ze závěrů tohoto pravomocného rozhodnutí. Stěžovatelovu návrhu na přerušení tohoto řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo vyhověno. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. C 40/2004, jenž nabyl právní moci dne 28. 1. 2010 - ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 20 Co 361/2009 tak bylo rozhodnuto, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví k nemovitostem, které byly přikázány do vlastnictví vedlejších účastníků (každému k 1/2).
5. O necelých 5 měsíců později byla rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 58/2005 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 39 Co 186/2008 (ve věci určení vlastnictví k nemovitostem) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2218/2009 zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelova žaloba na určení vlastnického práva ale byla proti stěžovatelovu očekávání Obvodním soudem pro Prahu 2 ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 14 C 5/8/2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.09.2012 sp. zn. 15 Co 6/2012-246 následně opět zamítnuta. Obvodní soud žalobu zamítl z důvodu, že dle jeho mínění petit vykazuje formální vady. Až z rozsudku Městského soudu v Praze, který stěžovatel obdržel dne 23. 10. 2012, se prý dozvěděl, že byl odvolací soud nucen napadený rozsudek potvrdit, avšak z jiného důvodu. Stěžovatel se dle něj nemůže domáhat deklaratorního určení vlastnického práva k nemovitostem, protože v období po vydání rozhodnutí, zrušených dovolacím soudem, došlo v důsledku pravomocného rozhodnutí v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví ke konstitutivnímu vyřešení všech hmotněprávních vztahů účastníků řízení k nemovitostem a není tudíž možné takto nově konstituovaný vztah podrobovat přezkumu prostřednictvím deklaratorní určovací žaloby, když tomu brání překážka v podobě pravomocného rozhodnutí o zrušení a vypořádání vlastnictví.
6. Stěžovatel uvedl, že tedy neměl jinou možnost jak se domoci ochrany svého vlastnického práva než žalobou na obnovu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dle ust. §228 odst. 1 pism. a) o. s. ř. Stěžovatel žalobu na obnovu řízení podal dne 23.1.2013 a je toho názoru, že byla podána v subjektivní lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy se dozvěděl o důvodu obnovy, tj. že je třeba podrobit přezkumu řízení o zrušení a vypořádání vlastnictví, které nastolilo nový právní stav, jenž znemožnil určení vlastnického práva stěžovatele. Žaloba na obnovu řízení byla podle stěžovatele podána rovněž před uplynutím tříleté objektivní lhůty od právní moci rozhodnutí o zrušení a vypořádání vlastnictví, tedy od 28. 1. 2010.
7. Obvodní soud pro Prahu 2 vydal dne 7. 4. 2015 usnesení č. . 26 C 40/2004-372, kterým návrh na obnovu řízení zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2015 č. j. 20 Co 266/2015-409 usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Uvedl, že i když dané rozhodnutí je na samé hranici přezkoumatelnosti, důvody pro obnovu řízení dány nejsou, jelikož zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze za takový důvod považovat. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 29. 6. 2016 č. j. 22 Cdo 742/2016-431 dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že návrh na obnovu řízení byl podán po uplynutí subjektivní lhůty, když dovodil, že tato lhůta se odvíjí od předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci určovací žaloby. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí, považuje ho za přehnaně formalistické, a je naopak toho názoru, že o důvodu obnovy se dozvěděl až z rozhodnutí městského soudu, navazujícího na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci určení vlastnictví, jak výše popsáno. Namítá, že uvedeným názorem byl postaven do nepřípustné role, kdy by měl předjímat výsledek následného soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání příslušného spisového materiálu. Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci jde o posouzení počátku běhu lhůty k podání žaloby na obnovu řízení a tedy o výklad a aplikaci obyčejného práva; z tohoto hlediska věc nemá ústavněprávní přesah a byla posouzena v souladu s judikaturou, citovanou v napadeném usnesení. Stěžovatel odkazuje na porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod s tím, že mu bylo odňato jeho spoluvlastnické právo - to je ovšem jen důsledek jeho procesní pasivity, spočívající v tom, že žalobu na obnovu podal pozdě. Soudy mu nic neodňaly, pouze nemohly prolomit právní moc rozhodnutí, napadeného žalobou. Stěžovatel vychází z toho, že pokud by žaloba na obnovu byla věcně posouzena, dosáhl by příznivějšího rozhodnutí. Základní otázkou však podle Nejvyššího soudu je, zda žalobu podal v zákonné lhůtě; navazující otázky, zejména zda mu vznikla újma či nikoliv, jsou až druhotné. Pro posouzení včasnosti podání žaloby nemůže být významná újma, která žalobci v důsledku účinků právní moci napadeného rozhodnutí mohla vzniknout. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s otázkou běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení se také vypořádal; z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého důvodu konstatoval marné uplynutí této lhůty a není tedy pravda, že by v tomto směru nic neuvedl. Napadené rozhodnutí je procesní (o návrhu na obnovu řízení) a nikoliv rozhodnutím věcným, proto se nemohlo dotknout stěžovatelova vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Pokud jde o stěžovatelův názor, že soud by jej měl před rozhodnutím informovat, jak bude rozhodovat, tak tento názor odporuje procesním ustanovením a z hlediska uplatnění procesních práv účastníka řízení (tím spíše v odvolacím řízení, ovládaném principem neúplné apelace) by neměl žádný význam. Soud tedy navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
10. Podle vedlejších účastníků řízení V. Schebelleho a M.Vitáskové stěžovatel nikdy nevlastnil spoluvlastnický podíl o velikosti id. 2/3 předmětných nemovitostí. Původní poměr spoluvlastnických podílů k nemovitostí (v roce 2002) činil id. 1/3 ve vztahu k celku pro V. Schebelleho, id. 1/3 ve vztahu k celku pro K. Potěšila a id. 1/3 ve vztahu k celku pro Městskou část Praha 2. V roce 2002 došlo k prodeji spoluvlastnického podílu pana K. Potěšila o velikosti id. 1/3 paní M. Vitáskové a následně K. Potěšil nabyl na základě kupní smlouvy spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 od Městské části Praha 2. Po nabytí spoluvlastnického práva o velikosti id. 1/3 nemovitostí se stěžovatel odmítl poměrně podílet na nezbytných investicích do nemovitostí i na povinných platbách s jejím provozem a správou souvisejících. V nastalé situaci pak u Obvodního soudu pro Prahu pod sp.zn. 26 C 40/2004 proběhlo řízení o žalobě o zrušení spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Stěžovatel tehdy nabídl žalobcům (tedy vedlejším účastníkům), odkup jejich dohromady 2/3 spoluvlastnických podílů - rovněž z této skutečnosti je nepochybné, že sám stěžovatel se za vlastníka 2/3 nemovitostí nikdy nepovažoval. Vedlejší účastníci považují ústavní stížnost za účelový pokus stěžovatele o získání neoprávněného majetkového prospěchu a současně za snahu o narušování výkonu jejich vlastnických práv. Dle jejich názoru nebyla porušena žádná stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a veškerá napadená soudní rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy, a to i ústavními a ústavní stížnost by tak měla být, jako zjevně neopodstatněná, odmítnuta.
11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který se k nim vyjádřil tak, že setrval na svém právním názoru, že došlo k porušení jeho základních práv a v důsledku nesprávného postupu soudů - bez toho, aby byla povolena obnova řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví - byl jeho majetek v zásadě vyvlastněn bez náhrady. V tomto směru stěžovatel znovu zopakoval svoji argumentaci, použitou v ústavní stížnosti.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Zásadním závěrem pro podstatu daného případu je právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v ústavní stížností napadeném usnesení. Podle něj je nepochybné, že již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, rušící předchozí rozhodnutí o předběžné otázce (spoluvlastnických poměrech) mohl pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí o předběžné otázce, ze kterého soud v řízení o zrušení a vypořádání spolvlastnictví vycházel, pak v tomto řízení by k návrhu žalovaného stěžovatele měla být obnova povolena. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se to jeví alespoň jako pravděpodobné (s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). Je přitom nerozhodné, zda si stěžovatel uvědomil právní stav věci až poté, co řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo pravomocně ukončeno, neboť objektivně vše potřebné k podání žaloby vědět mohl a měl. Nejvyšší soud ještě doplnil, že pokud by měl být stěžovatelův názor správný (že o důvodu obnovy se dozvěděl až z pravomocného rozhodnutí v řízení o zrušení a vypořádání vlastnictví, navazujícího na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci určení vlastnictví) nemohlo by být jisté, zda řízení o předběžné otázce bude vůbec ukončeno v objektivní tříleté lhůtě pro povolení obnovy a zda vůbec bude ukončeno vydáním rozhodnutí, které by se vyslovilo k tomu, jaké jsou v době jeho vyhlášení skutečné spoluvlastnické poměry.
14. Tento právní názor lze považovat za správný a podstatě věci přiléhající a Ústavní soud neshledává žádný důvod ani prostor, aby závěry Nejvyššího soudu jakkoliv měnil či předělával. Rozhodnutí dovolacího soudu není ani odklonem od judikatury, naopak je v souladu s rozhodnutími, na něž Nejvyšší soud soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal. Je to Nejvyšší soud, jenž sjednocuje judikaturu obecných soudů a jeho výklad, přijatý v dané věci nijak neporušuje základní práva stěžovatele, který sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. I když lze připustit, že zejména rozhodnutí soudu prvního stupně je postiženo několika vadami a nedostatky, jak ostatně konstatoval také odvolací soud, jeho zrušení by nemohlo vést k závěru, příznivějšímu pro stěžovatele, jelikož klíčovým je shora popsaný právní závěr Nejvyššího soudu, vypořádavající se procesně s otázkou, proč nemohla být žaloba na obnovu řízení povolena.
15. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu