ECLI:CZ:US:2018:1.US.3164.17.1
sp. zn. I. ÚS 3164/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Jaroslava Škvíra, zastoupeného JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 2959/7, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 471/2017-109, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. října 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 471/2017-109. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-sever domáhal po žalovaném Rudolfu Hofmannovi vrácení kupní ceny zaplacené na základě kupní smlouvy ze dne 25. května 2013, jejímž předmětem bylo ojeté vozidlo BMW 330d, ve výši 160 000 Kč. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 27. dubna 2016 č. j. 5 C 54/2015-71 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení 56 628 Kč. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. září 2016 č. j. 12 Co 307/2016-95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 9 438 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením, napadeným ústavní stížností, dovolání jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem, vyjádřeným v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel má za to, že otázky hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, jsou v dovolání konkretizovány v bodě IV. a v bodě VI. a rovněž uvedl, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost posouzení této otázky odvolacím soudem.
4. Stěžovatel zastává názor, že dovolací soud postupoval při posuzování obsahu jeho dovolání příliš formalisticky a v rozporu s ustanovením §241a o. s. ř. V důsledku toho pak dovolání odmítl a tak znemožnil stěžovateli, aby dovolací řízení pokračovalo a aby se dovolací soud zabýval věcí samotnou a mohlo případně dojít ke zrušení rozsudků Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost je v přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
9. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. Z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že v něm tato náležitost chybí. Jak uvedl dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že došlo k prekluzi práva vyplývajícího z odpovědnosti za vady, a nikoliv na otázce rozdělení důkazního břemene při prokazování existence vady věci. Tento tvrzený rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu pak není způsobilý založit přípustnost dovolání. Označil-li stěžovatel v dovolání další právní otázky, jejichž revize se domáhal, dovolací soud uvedl, že ve vztahu k nim (posuzováno opět podle obsahu) stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. a pouze polemizoval s tím, jako odvolací soud v řízení postupoval. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsané náležitosti v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu