ECLI:CZ:US:2018:1.US.3165.18.1
sp. zn. I. ÚS 3165/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Muzea hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Kožná 457/1, zastoupeného JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 791/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018 č. j. 53 Co 181/2018-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, přičemž v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu podal z důvodu procesní opatrnosti také dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvádí, že "pro případ, že Nejvyšší soud posoudí podané dovolání stěžovatele ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byť jen zčásti za nepřípustné, navrhuje, aby Ústavní soud České republiky vydal Ústavní nález, kterým se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 53 Co 181/2018-200, zrušuje a věc se vrací k novému projednání. Pokud Nejvyšší soud nevyhoví dovolání z jiného důvodu, navrhuje stěžovatel, aby bylo zrušeno i takové rozhodnutí Nejvyššího soudu."
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávané věci je v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj