ECLI:CZ:US:2018:1.US.3224.18.1
sp. zn. I. ÚS 3224/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Ing. Michala Václava, zastoupeného Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, se sídlem Zátkovo nábřeží 448/7, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 21 Cdo 2076/2018-88, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2018 č. j. 4 Co 191/2017-68 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2017 č. j. 19 C 164/2014-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. září 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 11 odst. 1 Listiny a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2017 č. j. 19 C 164/2014-51 soud prvního stupně odmítl podle §250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobu, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Plzni ze dne 25. září 2014 č. j. ZKI PL-O-40/294/2014-6, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy, ze dne 1. srpna 2014, sp. zn. V-1441/2011-404, kterým bylo přerušeno řízení o vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele tak, aby bylo jeho vlastnické právo zapsáno a současně byla zrušena všechna rozhodnutí vydaná Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy, vydaná po dni 10. prosince 2010.
3. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2018 č. j. 4 Co 191/2017-68 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. června 2018 č. j. 21 Cdo 2076/2018-88 odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy, a to že podle části páté o. s. ř. nemůže být rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž bylo přerušeno řízení o návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele do pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech o podaných určovacích žalobách, předmětem projednání věci.
6. Uvedený právní názor považuje stěžovatel za příliš formalistický a v rozporu se základními ustanoveními o. s. ř. Podle názoru stěžovatele v důsledku tohoto výkladu zákona soudy zcela odhlíží od posouzení dopadů rozhodnutí o přerušení vkladového řízení do hmotných práv stěžovatele. Přímým důsledkem rozhodnutí o přerušení řízení je zásadní a předem časově neomezené prodloužení trvání samotného vkladového řízení. Podle tvrzení stěžovatele je nesporné, že do okamžiku jeho skončení nemá stěžovatel zcela reálně možnost jakýmkoliv způsobem s předmětnými nemovitostmi disponovat, a pokud bude konečné rozhodnutí ve věci samé vydáno s dlouhým časovým odstupem od podání návrhu na vklad a zahájení řízení, má to pro stěžovatele po hmotněprávní stránce dopady prakticky obdobné jako rozhodnutí o zastavení uvedeného řízení. S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že by se zákonná úprava o. s. ř. podle části páté o. s. ř. měla vztahovat i na rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení vkladového řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že podle §247 odst. 2 o. s. ř. je žaloba nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány. Krajský soud tak rozhodl vázán právním závěrem uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2016 č. j. 21 Cdo 4043/2015-36, že řízení ve věci vkladu vlastnického práva, vedené u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Klatovy, nebylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem a žaloba podle části páté o. s. ř. tak není přípustná.
12. Odvolací soud po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně uzavřel, že tento soud postupoval zcela správně, když žalobu odmítl, a proto odvoláním napadené rozhodnutí podle §219 o. s. ř. potvrdil.
13. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
14. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli k námitce, že by se zákonná úprava o. s. ř. podle části páté o. s. ř. měla vztahovat i na rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení vkladového řízení vysvětlil, že stěžovatel (mimo jiné) přehlíží, že ve správním řízení bylo možné pokračovat po souhlasném vyjádření obou účastníků, avšak sám stěžovatel svůj souhlas s pokračováním řízení nevyjádřil, ačkoliv Alena Václavová s pokračováním řízení souhlas vyslovila, přičemž v žalobě podané dne 28. září 2014 u Krajského soudu v Plzni zdůraznil, že "nebude dávat souhlas s pokračováním řízení, neboť od samého počátku nesouhlasí se zákonností přerušení tohoto řízení". Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
16. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
17. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu