ECLI:CZ:US:2018:1.US.3231.18.1
sp. zn. I. ÚS 3231/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., právně zastoupeného Mgr. Petrem Čechurou, advokátem se sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 5 Nt 7501/2018, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 9 To 250/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 tr. z. Ve věci byli ustanoveni znalci, a to za účelem vypracování znaleckého posudku na stěžovatele. Stěžovatel se chtěl znaleckému zkoumání podrobit pouze za přítomnosti jednoho ze svých obhájců. Provedení zkoumání a následné vypracování znaleckého posudku odmítli znalci provést s tím, že by přítomnost obhájce při jejich úkonu byla rušivým elementem.
Z výše vyložených důvodů nařídil Okresní soud Plzeň - město pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že ji zamítl. Obě rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel předmětnou ústavní stížností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že cílem přítomnosti obhájců při znaleckém zkoumání nebyla snaha mařit vyšetřování, ale zajistit objektivitu provedeného šetření. Během prováděného šetření není jakýkoliv přezkum výpovědi posuzovaného, který se nemůže bránit proti tvrzení znalce. Podle obecných soudů není vyšetření znalcem úkonem trestního řízení, a proto zde není právo na přítomnost obhájce při vyšetřování znalce. Podle náhledu stěžovatele se tento nesmí na základě své výslovné žádosti dovolat právní pomoci k tomu kompetentní osoby. Tím má být zkracováno právo obviněného na obhajobu. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho práv, jež jsou mu garantovány čl. 2 odst. 3, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících omezení stěžovatelovy svobody nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu, jmenovitě §116 odst. 2 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod. Obecně platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo bezesporu z nejvýznamnějších; pakliže Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo uvážlivě zkoumáno a možnosti jejich uplatnění vykládány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné [§2 odst. 4 tr. řádu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/2000, 177/20 SbNU 249, I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327)].
Uchýlit se k nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu dle ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu lze jen tehdy, není-li možné duševní stav obviněného vyšetřit jinak, čímž má zákon na mysli primárně aspekty odborné povahy, spojené s náročností vyšetření duševního stavu (srov. rozhodnutí sp. zn. 9 To 852/97 Krajského soudu v Brně, uveřejněné pod č. 18/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak tehdy, jestliže z odborného vyjádření znalce je nepochybné, že bez takového pozorování nemohou být učiněny spolehlivé diagnostické závěry; soud sám takový závěr učinit nemůže, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327).
Z ústavní stížností napadeného usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že tento se výslovně zabýval tím, zda nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu je opatřením nezbytným, resp. zda duševní stav obviněného nelze vyšetřit jinak (srov. stranu 8 napadeného usnesení nalézacího soudu). Okresní soud svůj postup ve věci odůvodnil odkazem na vyjádření znalkyň, podle nichž nelze provádět vyšetřování za přítomnosti třetí osoby, neboť by tím mohl být ovlivněn výsledek vyšetření. Obecné soudy přitom nemohou zasahovat do odborné činnosti znalce. Stěžovatel se na jednu stranu svému vyšetření sice nebrání, na stranu druhou však trvá na takových podmínkách svého vyšetření, které jeho výsledky fakticky znehodnocují. Za takového stavu věci lze považovat závěry obecných soudů stran vyšetření zdravotního stavu stěžovatele ve zdravotnickém ústavu za ústavně konformní. Stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti nepřednáší žádnou alternativu, která by mohla vést k naplnění účelu právní úpravy.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu