ECLI:CZ:US:2018:1.US.3246.18.1
sp. zn. I. ÚS 3246/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Rejfíře, zastoupeného JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem Praha 5, U Nikolajky 833/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018 č. j. 15 Co 90/2018-125 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 11. 2017 č. j. 19 C 132/2017-92, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 36 610 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že žalovaná Raiffeisen stavební spořitelna a.s. je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 6 776 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatele co do částky 29 834 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Soudy tak rozhodly o žalobě stěžovatele, kterou se domáhal náhrady škody ve výši 36 610 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v souvislosti s vynaložením nákladů na právní služby advokáta, které by při neporušení povinností žalované nemusel vynaložit za situace, kdy předmětná věc nebyla řešena podáním žaloby u soudu.
Podstatou se jeví především otázka účelnosti právního zastoupení stěžovatele při řešení výpovědi stavebního spoření žalovanou. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouvy o stavebním spoření jsou natolik specifické a složité, že stěžovateli nelze vytýkat, že k vyřešení svého nesouhlasu s výpovědí smlouvy o stavebním spoření využil právní pomoci advokáta. Advokát stěžovatele pak korespondencí se žalovanou docílil zpětvzetí výpovědi a tedy pokračování v původní smlouvě. Pokud jde o výši odměny za jednotlivé úkony právní služby, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutečná škoda, která stěžovateli vznikla, je škoda spočívající v účelně vynaložených nákladech stěžovatele za zastoupení advokátem, tj. ve výši vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně se jednalo o dva úkony právní služby, které jsou specifikované v napadených rozhodnutích. Soudy obou stupňů také objasnily, z jakých důvodů považují další úkony právní služby a odměnu ve smluvené výši za neúčelné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnul průběh dosavadního řízení, obsah a odůvodnění napadených rozhodnutí. Především polemizuje se závěrem soudů o výši skutečné škody, která mu vznikla, resp. v tom, jak její výši soudy určily. Stěžovatel uvádí, že si s advokátem sjednal odměnu v místě a čase obvyklou a přiměřenou povaze a náročnosti poskytovaných právních služeb. Postupem soudu došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí a právní jistotu, jakož i do jeho vlastnického práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů o výši náhrady škody; ve své podstatě jde o výši přiznané náhrady nákladů za právní zastoupení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV, ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí civilních soudů neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jejich úvahy podrobně a srozumitelně vysvětluje. Objasnily také, které právní úkony v dané věci považovaly za nedůvodné a nelze je tak hodnotit jako účelně vynaložené náklady žalobce. Namítá-li stěžovatel, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces a legitimního očekávání, tuto jeho námitku nelze považovat za relevantní. Soudy obou stupňů předvídatelným způsobem aplikovaly podústavní právo a svůj postup řádně a přesvědčivě odůvodnily. Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.
Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu