ECLI:CZ:US:2018:1.US.3300.18.1
sp. zn. I. ÚS 3300/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Evy Dvořákové, zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 210/2018-9 ze dne 18. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 6. 2018 sp. zn. 15 C 160/20108 ve výroku, jímž soud I. stupně zamítl její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Proti výroku, kterým soud I. stupně přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, stěžovatelka odvolání nepodala.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že potřebuje právního zástupce, kterého si však nemůže dovolit, neboť je nemajetná a pobírá dávky sociální podpory. Uvádí, že soud I. stupně jí úmyslně nepřiznává 100% osvobození od placení soudních poplatků, a pak s poukazem na to, že není osvobozena ze 100 %, jí odmítá přidělit právního zástupce. V minulosti jí přitom bylo 100% osvobození od placení soudních poplatků přiznáváno a zástupce z řad advokátů přidělován.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah nevyhověly žádosti o ustanovení zástupce. Zejména poukázaly na to, že stěžovatelka dosud učiněnými kroky přesvědčila, že má jasnou představu o tom, jaký nárok bude v řízení uplatňovat a v jaké výši, s jakými tvrzeními do řízení vstupuje a jakými důkazy svá tvrzení hodlá prokazovat. Sama uvedla, že se soudním řízení má zkušenosti a podání, které stěžovatelka v průběhu tohoto řízení činila, mají dobrou kvalitu. Okolnosti nenasvědčují tomu, že by bylo nezbytné, aby byla v řízení zastupována. Odvolací soud dále uvedl, že pravomocné rozhodnutí o částečném osvobození od poplatkové povinnosti ještě neznamená, že účastníku nemůže být ustanoven zástupce, vyžaduje-li to nezbytná ochrana jeho zájmů. Skutečnost, že účastník byl osvobozen od placení soudních poplatků pouze zčásti, se však projeví v tom, že bude nucen se podílet na nákladech, které si takové jeho zastoupení vyžádá. V případě částečného osvobození účastníka od soudních poplatků je proto třeba zvlášť důsledně zvažovat, zda je zastoupení nezbytně třeba, neboť v případě neúspěchu ve sporu mu může přinést značnou finanční zátěž.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům, podle nichž ochrana zájmů stěžovatelky aktuálně nevyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy své závěry patřičně odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah k nim dospěly a jaké právní předpisy aplikovaly.
Ústavní soud obdobně jako krajský soud dodává, že pokud se průběh řízení přestane jevit jako jednoduchý a zkušenosti stěžovatelky nebudou dostačovat pro jeho vedení, stěžovatelka může s ohledem na změnu poměrů o ustanovení zástupce znovu požádat, přičemž soud bude posuzovat splnění zákonných předpokladů podle §30 o. s. ř. s přihlédnutím k aktuálním okolnostem a stavu řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu