ECLI:CZ:US:2018:1.US.3332.18.1
sp. zn. I. ÚS 3332/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdeňky Zieglerové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 č. j. 18 Co 109/2017-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. října 2018, stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 č. j. 18 Co 109/2017-168, konkrétně výroků pod body II. a III., kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaná 1/ je povinna zaplatit stěžovatelce částku 13 760 Kč a žalovaní 2/ a 3/ jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce částku 14 160 Kč. Stěžovatelka namítala, že napadenými výroky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně zásady vázanosti soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a právo na legitimní očekávání ochrany majetku garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka se žalobou proti žalovaným 1/ Běle Zieglerové, 2/ Pavlu Zieglerovi a 3/ Romanu Zieglerovi domáhala u Městského soudu v Brně určení aktiv dědictví. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. dubna 2015 č. j. 108 C 10/2013-89 rozhodl, že MUDr. Zdeněk Ziegler měl ke dni svého úmrtí pohledávky za žalovanou 1/ ve výši 136 907,78 Kč (výrok I.), dále pak pohledávku za zemřelou Dagmar Navrátilovou, právní předchůdkyní žalovaných 2/ a 3/ ve výši 141 907,78 (výrok II.). Žaloba byla zamítnuta v části, ve které se stěžovatelka domáhala určení, že MUDr. Zdeněk Ziegler měl ke dni svého úmrtí pohledávky za žalovanou 1/ ve výši 2 500 Kč a za Dagmar Navrátilovou ve výši 7 500 Kč (výroky III. a IV.). Ve výroku V. byla žalovaná 1/ zavázána zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 35 520 Kč a žalovaní 2/ a 3/ byli ve výroku VI. společně a nerozdílně zavázáni zaplatit stěžovatelce částku 35 100 Kč.
3. Proti výroku I., II., V. a VI. podali žalovaní odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem, napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., V. a VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle jejího názoru za situace, kdy byla v řízení úspěšná, nebyla jí přiznána náhrada nákladů v plném rozsahu za všechny účelně poskytnuté úkony právních služeb.
5. Stěžovatelka má za to, že pokud jí její advokát poskytl v průběhu řízení účelně právní služby ve větším rozsahu, soud k některým z úkonů právních poskytnutých služeb vůbec nepřihlédl. Jedná se o právní službu v rozsahu úkonu vyjádření k dovolání ze dne 3. prosince 2016, k čemuž byla soudem vyzvána. Napadené rozhodnutí pak podle tvrzení stěžovatelky nebylo řádně odůvodněno, přičemž odvolací soud se nepřípustně odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
9. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. Zásah do práva na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek, jichž se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o uložené povinnosti žalovaných zaplatit stěžovatelce náklady řízení, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Argumentace stěžovatelky není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými odvolacím soudem, založenými na aplikaci podústavního práva.
11. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu