ECLI:CZ:US:2018:1.US.3366.17.1
sp. zn. I. ÚS 3366/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 11 Tdo 351/2017-39, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2016, č. j. 5 To 193/2016-50 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. března 2016 č. j. 1 T 21/2016-25, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 T 21/2016, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to a dále za přečin zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 1 T 241/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, byl podle §329 odst. 1 a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s odkladem na zkušební dobu dvou let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 214, sp. zn. 1 T 241/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, spolu se všemi dalšími rozhodnutími na tento výrok obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 193/2016, zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 20. 7. 2017, č. j. 11 Tdo 351/2017-39, jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Všechny tři soudy ve věci rozhodovaly už podruhé. Původně státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, podal dne 13. 8. 2013 na stěžovatele obžalobu sp. zn. 3 VZV 7/2012, a to i pro skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od 1. 1. 2010 do 22. 7. 2012 v Brně, v souvislosti s výkonem funkce soudce Městského soudu v Brně, v rámci rozhodování o ustanovování obhájců podle §39 odst. 1 tr. ř. ve svém senátu č. 99 T, ustanovil v rámci nutné obhajoby v převážné většině případů jako obhájce advokáta M. K., na úkor ostatních advokátů, kdy v roce 2010 ustanovil tohoto advokáta obhájcem ve 137 případech nutné obhajoby z celkového počtu 195 ustanovení obhájce, v roce 2011 ve 132 případech nutné obhajoby z celkového počtu 167 ustanovení obhájce a od 1. 1. 2012 do 22. 7. 2012 v 51 případech nutné obhajoby z celkového počtu 132 ustanovení obhájce, přičemž takto podle §39 odst. 1 tr. řádu rozhodoval za úmyslného porušování §39 odst. 3 tr. řádu, neboť věděl, že u Městského soudu v Brně je v souladu s §39 odst. 2 tr. řádu veden pořadník advokátů, přičemž v období od roku 2007 do roku 2011 obsahoval tento pořadník 543 jmen advokátů a v roce 2012 534 jmen advokátů, jako ustanovených obhájců tohoto soudu, tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu M. K. neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
6. Obžaloba ve smyslu podezření, že byl spáchán přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byla původně podána u Městského soudu v Brně. Následně však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 1 Ntd 20/2013 rozhodnuto, že věc stěžovatele se podle §25 tr. ř. Městskému soudu v Brně odnímá a přikazuje se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku.
7. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, rozhodl podle §222 odst. 2 tr. ř. tak, že se věc stěžovatele pro předmětný skutek postupuje Nejvyššímu správnímu soudu, neboť nejde o trestný čin, avšak jde o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako kárné provinění. Soud provedl úpravu žalovaného skutku, z nějž vypustil závěrečnou pasáž popisující, že obviněný "tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů".
8. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v neprospěch stěžovatele stížnost. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, stížnost státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. Mimo jiné konstatoval, že závěr nalézacího soudu, že stěžovatel jako soudce při ustanovování advokáta M. K. rozhodoval v rozporu s §39 odst. 3 tr. ř., je správný. Nicméně, ve shodě se soudem prvého stupně dovodil, že jednání stěžovatele nebylo případem natolik společensky škodlivým, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Soud poukázal na to, že tato praxe stěžovatele byla vedení soudu, trestní kanceláři i intervenujícímu státnímu zástupci známá a byla tolerována, přičemž z provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že by ustanovování advokáta M. K. bylo úmyslně účelové k zajištění jeho finančního prospěchu, a proto lze uzavřít, že stěžovatel takto postupoval toliko se záměrem zjednodušit a ulehčit si práci.
9. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch stěžovatele. Uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265b odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Ve věci především namítl, že se neztotožňuje s právním závěrem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který shledal, že shora popsané jednání není předmětným přečinem, což ve svém usnesení potvrdil rovněž Krajský soud v Ostravě.
10. Nejvyšší soud projednal toto dovolání a svým usnesením ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1224/2015, rozhodl tak, že v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, i usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující (§265k odst. 2 věta druhá tr. ř.), a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestním řízením v jeho věci je nepřípustně zasahováno do nezávislosti soudu i jeho jako soudce. V posuzovaném případě se jednalo o rozhodnutí soudce o ustanovení obhájce ex offo. Stěžovatel odkázal na §10 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. c) tr. ř., a poté rovněž na čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy. Na jejich pozadí zdůraznil, že soudce je osobou, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Výkonem funkce soudce se přitom rozumí jak vedení jednání a rozhodování, tak i výkon všech činností soudce, které s tím souvisejí, tedy i ustanovení obhájce ex offo. Poté stěžovatel odkázal na §79 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle kterého nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců a přísedících. K nezávislosti soudce stěžovatel rovněž odkázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 a sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005.
12. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že každý soudce je trestně odpovědný za nezákonný způsob, kterým svou funkci vykonává, pokud při výkonu své funkce naplnil skutkovou podstatu některého z trestných činů. Stěžovatel tvrdí, že jednání soudce v souvislosti s výkonem funkce soudce jsou zásadně postižitelná pouze v kárném řízení. Na tomto základě pak zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení nejsou příslušné k tomu, aby posuzovaly rozhodnutí soudce a postihovaly ho za ně. Tato role přísluší Nejvyššímu správnímu soudu v rámci kárného řízení. Proto v jeho případě došlo k zásadnímu porušení Ústavy a trestního řádu, neboť je trestně stíhán za činnost, která bezprostředně souvisí s jeho rozhodovací činností, tedy za výkon funkce soudce, což považuje za nepřípustné.
13. Stěžovatel dále namítá, že orgány činné v trestním řízení neprokázaly v jeho případě naplnění subjektivní stránky trestného činu. Poukazuje na to, že trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby je úmyslným trestným činem. Obecné soudy dospěly s ohledem na četnost porušení §39 tr. ř. k závěru o úmyslném jednání stěžovatele, přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Stěžovatel má však za to, že v tomto směru nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Následně stěžovatel opakuje svoji obhajobu o tom, že obhájce pro zkrácená řízení se zadržením zajišťovala trestní kancelář, které dával obecný pokyn, aby na určitou dobu obhájce zajistila. Tuto skutečnost měli doložit jím navržení svědci, kteří však nebyli vyslechnuti. Stěžovatel zdůraznil, že v jeho případě tak zcela absentuje aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku. Z jeho strany nemohlo jít ani o nepřímý úmysl, ale pouze o vědomou nedbalost (resp. tzv. pravou lhostejnost), kdy pachatel s následkem není srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tr. zákoníkem nedojde. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby.
14. Stěžovatel zdůrazňuje, že k prokázání svých tvrzení navrhoval provedení řady důkazů, které však obecné soudy odmítly provést, aniž by se s návrhem řádně vypořádaly.
15. Mimo to dle stěžovatele nebylo v průběhu trestního řízení postaveno najisto, zda z jeho strany při rozhodování o ustanovení obhájců ex offo ve zkrácených řízeních se zadržením došlo k porušení §39 odst. 3 tr. ř. Stěžovatel opakovaně poukazoval na svědectví D., který uvedl, že pro tyto případy nebyl stanoven pořadník advokátů. K opětovnému výslechu D. a navrhovanému výslechu dalších osob za účelem objasnění této otázky však obecné soudy nepřistoupily.
16. Obecné soudy nezjistily, zda u Městského soudu v Brně skutečně existoval pořadník advokátů, podle něhož by i ostatní soudci tohoto soudu v posuzovaném typu řízení postupovali. Za tohoto stavu je zřejmé, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry vznikl extrémní rozpor, přičemž soudy obou stupňů také nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
19. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů o jeho vině. Domnívá se, že za uvedené jednání, které spadalo do rozhodovací činnosti soudce, by neměl být jako tehdejší soudce trestně odpovědný. Rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, namítá neúplná skutková zjištění nalézacího soudu, neprovedení jím navrhovaných důkazů a má za to, že v projednávané věci byla namístě aplikace principu in dubio pro reo.
20. Již na úvod Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
21. Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud obecný soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
22. V případě tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000) jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
23. Ústavní soud úvodem předesílá, že stížnostní argumentace sestává především z námitek, které stěžovatel uplatňoval po celou dobu trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak Ústavní soud staví do role další revizní soudní instance, což však neodpovídá postavení, které Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy.
24. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z provedeného dokazování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatele za popsaný přečin. Závěr o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, jejichž spáchání mu veřejná žaloba kladla za vinu, je důsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy. Předně z listinných důkazů soudy dovodily, že stěžovatel v pozici trestního soudce po dobu cca dvou a půl roku ustanovoval v rámci nutné obhajoby pro hlavní líčení ve zjednodušeném řízení proti zadrženému převážně jediného obhájce, kterému tím opatřil neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům. Taková praxe je v rozporu s §39 odst. 3 tr. ř. a jedná se o odpovědnost jeho jako tehdejšího soudce. Jakékoli další důkazní návrhy stěžovatele k této otázce soudy označily za nadbytečné a neopodstatněné. O správnosti skutkových zjištění v tomto směru soudy neměly jakékoli pochybnosti. Zavedení či nezavedení pořadníku advokátů pro tento typ řízení a možná tolerance vedení soudu k jeho počínání soudy jednoznačně označily za nerelevantní pro tuto věc (své úvahy v tomto směru dále rozvedly č. l. 6 rozsudku soudu prvého stupně, č. l. 6 usnesení odvolacího soudu a č. l. 7, 9 a 10 usnesení dovolacího soudu). Odůvodnění napadených rozhodnutí tak v tomto směru byla dostatečně přesvědčivá a odmítnutím zmíněných důkazních návrhů stěžovatele nebylo nijak dotčeno jeho právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces. Z uvedeného závěru s ohledem na četnost a dlouhodobost porušování trestního řádu pak jasně vyplývá i přesvědčení obecných soudů o naplnění subjektivní stránky přečinu ve formě úmyslu nepřímého.
25. Nezávislostí soudce se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudce jinak než zákonným procesním postupem. Pro splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na fakta a na jejich právní stránku, aniž by měl jakýkoli závazek vůči stranám nebo veřejným orgánům, a aniž by jeho rozhodnutí podléhalo přezkoumání jiným orgánem, který by nebyl stejně nezávislým v uvedeném smyslu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005). Soudce zcela jistě nelze trestně stíhat pro jeho odůvodněný právní názor vyslovený v konkrétní kauze. Pokud je však při výkonu funkce soudce dlouhodobě v mnoha kauzách srozuměn s tím, že v podstatě plošně porušuje jednoznačně konstruované procesní ustanovení, je zásah státu proti němu zcela namístě. Tento postup nelze podřadit pod nezávislé utváření právního názoru soudce, pro něž by byl postih vyloučen. Pro případné vyvození trestněprávní odpovědnosti je přitom samozřejmě nutné dodržet zákonný požadavek souhlasu prezidenta republiky (§76 zákona o soudech a soudcích).
26. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, když konstatovaly, že jednání stěžovatele naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Současná právní úprava trestní odpovědnosti je založena na formálním pojetí trestného činu vyplývajícím z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku. Formální pojetí trestného činu podléhá sice materiálnímu korektivu vyjádřenému zásadou subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 1 tr. zákoníku, avšak tato zásada připadá v úvahu jen u méně závažných trestných činů a naopak bude zcela vyloučena u zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. Tpjn 301/2012).
27. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy náležitě zhodnotily všechny zjištěné skutečnosti, zevrubně popsaly své úvahy při kvalifikaci jednání stěžovatele a doložily naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty dle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
28. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu