ECLI:CZ:US:2018:1.US.3393.17.1
sp. zn. I. ÚS 3393/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kučerové, zastoupené Mgr. Janem Vydrželem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 2697/2017-252 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. března 2016 č. j. 30 Co 344/2015-224, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a PROMINENT CZ s.r.o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti spolu s jejím doplněním stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 35 C 125/2011 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou v konečném znění domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 15 000 Kč, náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění ve výši 6 000 Kč a nákladů spojených s léčením ve výši 1 370 Kč z titulu náhrady škody z pracovního úrazu. Stěžovatelka pracovala u vedlejšího účastníka jako svého zaměstnavatele na pozici prodavačka. Žalobu proti němu zdůvodňovala tím, že dne 22. 9. 2010 v prodejně při krájení uzeniny v 11:45 hod. utrpěla pracovní úraz, neboť si bolestivě poranila svalové úpony v oblasti prvého lokte. Okresní soud v České Lípě z provedeného dokazování dovodil, že byť se popisovaný úrazový děj zřejmě odehrál na pracovišti při výkonu práce (krájení salámu na elektrickém nářezovém stroji), následky způsobené úrazovým dějem (bolestivý syndrom tzv. tenisového lokte) se shodují se zdravotními potížemi, kterými stěžovatelka trpěla již dříve, a byly diagnostikovány ošetřujícím lékařem již v době před úrazem. Soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzený úrazový děj nebyl příčinou jejích zdravotních obtíží (následku). Soud proto rozsudkem ze dne 26. 4. 2012 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 17. 7. 2013, č. j. 30 Co 500/2012-137, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvého stupně vytkl, že některé stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu k tomu nedošlo. Konstatoval, že názor soudu prvého stupně a stěžovatelky se rozchází předně ve skutkové otázce, zda je mezi úrazovým dějem a vzniklou škodou příčinná souvislost. Uložil proto soudu prvého stupně důsledně respektovat poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř.
4. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16. 4. 2015 žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Z provedeného dokazování doplněného o výslechy dalších svědků soud dovodil, že šetřením inspektorátu práce sice byly zjištěny nedostatky týkající se vyšetřování úrazu vedlejším účastníkem, to však nic nemění na závěru soudu, že událost, k níž došlo 22. 9. 2010 na pracovišti, nelze kvalifikovat jako pracovní úraz stěžovatelky. Provedené důkazy potvrzující tvrzení stěžovatelky ohledně následné pracovní neschopnosti a operace nemohou založit nárok na náhradu škody na zdraví. Za takové situace se jeví soudu nadbytečným zkoumat příčinnou souvislost mezi úrazovým dějem a škodou na zdraví. Zjištěné několikanásobné porušení zákoníku práce při nahlášení úrazu i jeho následném prošetření podle názoru soudu nemohou zakládat nebo naopak vylučovat povinnost vedlejšího účastníka k náhradě škody.
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 30 Co 344/2015-224, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud označil provedené dokazování za obsáhlé a dostatečné. Další navrhované důkazy označil za nadbytečné. Podle jeho názoru by nemohly přispět k bližšímu objasnění skutkových okolností. Ztotožnil se s názorem soudu prvého stupně, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by v inkriminovaný den k deklarovanému úrazu na pracovišti došlo. Stěžovatelka si na bolesti v lokti stěžovala opakovaně i před uvedeným dnem - kolegyně věděly, že má dlouhodobější problémy s loketním kloubem, navštívila kvůli nim i svého lékaře. Její chování po údajném úrazu podle názoru soudu spíše navozuje důvodné pochybnosti ve smyslu jejího možného účelového jednání. Odvolací soud nijak nezpochybňuje, že stěžovatelka zdravotními problémy s loktem skutečně trpěla. Ošetřující lékař však řešil její obtíže již v období před uvedeným dnem a z provedeného dokazování soud dovodil, že následně indikované léčení spojené s operací nebylo prvotně způsobeno událostí na pracovišti v uvedený den. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by v inkriminovaný den utrpěla jakoukoli újmu, je podle názoru soudu nadbytečné se zabývat otázkou, zda se jednalo či nejednalo o pracovní úraz.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
7. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zopakovala průběh řízení před obecnými soudy i své námitky, které v něm opakovaně uplatňovala. Stěžovatelka znovu rozvádí, že dne 22. 9. 2010 si při krájení salámu v pracovní době způsobila pracovní úraz, žádné své povinnosti při oznámení pracovního úrazu neporušila, zatímco její zaměstnavatel se dopustil řady pochybení při zapsání úrazu a jeho následném prošetření. Odvolací soud se však nezabýval uvedenými pochybeními zaměstnavatele a odmítl provést i důkaz lékařskou zprávou prokazující, že se stěžovatelka podrobila operaci lokte. Vznáší námitku i vůči formulaci návrhu na vydání předběžného opatření, který k soudu prvého stupně podala. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ačkoli v průběhu odvolacího řízení zjistil, že advokát vedlejší účastnice nedoložil do spisu plnou moc, a to ani k výzvě soudu, přes tento důvod zmatečnosti pokračoval v odvolacím řízení, vydal ve věci rozhodnutí a stěžovatelce uložil povinnost platit náklady řízení protistrany k jeho rukám.
8. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že jí položenou otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neposoudil správně. Jednalo se předně o vyřešení otázky nesplnění povinností zaměstnavatele podle zákoníku práce vzniklých v souvislosti s pracovním úrazem. Dále pak o zhodnocení postupu odvolacího soudu v souvislosti se zastupováním vedlejšího účastníka v odvolacím řízení bez předložení plné moci. Dovolací soud však námitky odmítl s lakonickým odůvodněním, že dovolání není přípustné a že je v něm uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. K tomu dodává judikaturu Ústavního soudu, která se k problematice rozhodování o dovolání vztahuje.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
11. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (které stěžovatelka ústavní stížností ostatně ani nenapadá) i napadeného rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
13. Spornou skutkovou otázku, zda dne 22. 9. 2010 utrpěla stěžovatelka na pracovišti pracovní úraz, který si bezprostředně vyžádal následné léčení a operaci, či nikoli, obecné soudy provedeným dokazováním postavily najisto vyslovením odůvodněného závěru, že ke vzniku újmy, jejímž následkem bylo léčení stěžovatelky, v inkriminovaný den nedošlo. Provedeným dokazováním vyplynuly nedostatky týkající se vyšetřování úrazu vedlejším účastníkem (řešitelné ve správním řízení), to však nic nemění na závěru soudu, že událost, k níž došlo 22. 9. 2010 na pracovišti, nelze označit za pracovní úraz stěžovatelky. Provedené důkazy potvrzující tvrzení stěžovatelky ohledně následné pracovní neschopnosti a operace nemohou založit nárok na náhradu škody na zdraví vůči vedlejšímu účastníkovi. Další důkazní návrhy stěžovatelky odvolací soud z tohoto důvodu označil za nadbytečné.
14. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. V posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud odvolací jasně uvedl, proč jejich provedení považuje za nadbytečné.
15. Námitka týkající se nedostatků v doložení plné moci právním zástupcem vedlejšího účastníka je řešitelná předně v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost (srov. §229 odst. 1 písm. b). o. s. ř.), přičemž řízení o ní dosud neskončilo (jak je patrno ze spisového materiálu). Ze spisu nicméně vyplývá, že k výzvě odvolacího soudu právní zástupce vedlejšího účastníka doložil do spisu plnou moc k zastupování vedlejšího účastníka pro veškeré úkony ve sporu proti stěžovatelce o náhradu škody z pracovního úrazu datovanou 30. 9. 2011. Nedoložení plné moci je odstranitelný nedostatek procesní podmínky. Pokud je plná moc dodatečně předložena, dochází ke zhojení nedostatku všech již zástupcem učiněných úkonů.
16. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy odvolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
17. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení o. s. ř. stanovuje zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem. Jde o logický důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků ve stanovené lhůtě (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2887/15 ze dne 11. 12. 2015 aj.).
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu