ECLI:CZ:US:2018:1.US.3453.17.1
sp. zn. I. ÚS 3453/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Ullrycha, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 136/2016-50 ze dne 4. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených podkladů vyplývá, že stěžovatel společně s dalšími osobami brojil odvoláními jednak proti rozhodnutí Magistrátu města Kladna, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad") č. j. Výst./4607/11-7, sp. zn. Výst./4607/11/Pol/328 ze dne 9. 11. 2012, jímž byla Stanislavu Koubovi umístěna stavba bytového domu, včetně dopravního a technického připojení, na blíže specifikovaných pozemcích v katastrálním území Kročehlavy (dále jen "územní rozhodnutí"), a jednak proti rozhodnutí stavebního úřadu č. j. OV/5078/12-6, sp. zn. Výst./5078/12/Hro/330 ze dne 28. 5. 2013, jímž byla Stanislavu Koubovi povolena novostavba bytového domu na pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Kročehlavy (dále jen "stavební povolení"). Obě odvolání nicméně Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje (dále jen "krajský úřad") zamítl jako opožděné. V prvém případě tak učinil rozhodnutím č. j. 128812/2014/KUSK, sp. zn. SZ 106781/2014/KUSK REG/MK ze dne 2. 9. 2014, ve druhém případě pak rozhodnutím č. j. 137931/2014/KUSK, sp. zn. SZ 106818/2014/KUSK REG/Pe ze dne 23. 9. 2014. Krajský úřad vycházel ze skutečnosti, že obě rozhodnutí stavebního úřadu byla doručována odvolatelům veřejnou vyhláškou. Jmenovitě územní rozhodnutí bylo na úřední desce stavebního úřadu vyvěšeno dne 14. 11. 2012 a doručeno dne 29. 11. 2012, stavební povolení bylo vyvěšeno dne 6. 6. 2013 a doručeno dne 21. 6. 2013. Pokud odvolání byla podána až dne 9. 6. 2014, stalo se tak zjevně po uplynutí zákonem stanovené 15denní odvolací lhůty.
Výše zmíněná rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel žalobou, jež Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 48 A 45/2014-224 ze dne 19. 4. 2016 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatele, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 136/2016-50 ze dne 4. 9. 2017 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší správní soud pochybil, když nerespektoval princip právní jistoty, legitimního očekávání a důvěry v právo a neposkytl ochranu vlastníkům nemovitostí sousedících s předmětnou stavbou, přestože se tito proti rozhodnutí stavebního úřadu bránili opravnými prostředky ihned poté, co se o jeho existenci fakticky dozvěděli. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že podané odvolání mělo být, s přihlédnutím ke všem okolnostem, posouzeno jako včasné. Poukázal přitom na skutečnost, že stavební úřad postupoval záměrně tak, aby se vlastníci sousedících pozemků, jejichž výhrad k projektu si byl vědom, s konečným rozhodnutím neseznámili. Stavební úřad totiž i v době, kdy již probíhalo řízení o návrhu na umístění stavby, na dotazy sousedících vlastníků odpovídal, že se jedná pouze o kabelovou přípojku. Konečné rozhodnutí pak stavební úřad doručoval účastníkům veřejnou vyhláškou, přestože se jednalo toliko o jednu z možností a přímému doručení účastníkům tedy nic nebránilo. Stěžovatel měl za to, že vzhledem k předchozímu vyjádření stavebního úřadu a vzhledem k tomu, že v minulosti (při projednávání vstupu na pozemek p. č. X2) byli majitelé sousedících nemovitostí kontaktováni Magistrátem města Kladna přímo, mohl legitimně očekávat, že se o rozhodnutí stavebního úřadu dozví. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že vlastníci sousedních nemovitostí jsou vesměs osobami vysokého věku, kteří nedisponují dálkovým přístupem k úřední desce, a s ohledem na sdělení úřadu, že jde toliko o kabelovou přípojku, neměli důvod docházet denně na magistrát a ověřovat si, zda byla informace stavebního úřadu pravdivá.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl. Dlužno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl totožné námitky, s nimiž vystupoval již v předchozím soudním řízení, se kterými se správní soudy důsledně vypořádaly. Nejvyšší správní soud (a před ním i krajský soud) stěžovatelem zpochybňovaný postup stavebního úřadu při doručování předmětných rozhodnutí podrobně přezkoumal, zahrnuje v to i předcházející komunikaci Magistrátu města Kladna s vlastníky sousedních nemovitostí. V návaznosti na to pak Nejvyšší správní soud věnoval náležitou pozornost otázce, zda byl postup stavebního úřadu způsobilý založit na straně vedlejšího účastníka legitimní očekávání, přičemž logicky a srozumitelně zdůvodnil, proč tomu tak nebylo. Jelikož jeho závěrům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat.
Samotný fakt, že výsledek řízení před správními orgány a následně obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu