ECLI:CZ:US:2018:1.US.3461.17.1
sp. zn. I. ÚS 3461/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Fakultní nemocnice v Motole, se sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5, IČ: 00064203, zastoupené JUDr. Petrem Vybíralem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2017 č. j. 15 Co 366/2017-164, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. listopadu 2017, navrhovala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2017 č. j. 15 Co 366/2017-164. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo k porušení zákazu libovůle rozhodování soudů podle čl. 2 odst. 2 Listiny a k porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. května 2017 č. j. 0 Nc 39008/2017-49 tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, jež podala dne 28. dubna 2017 a kterým se domáhala stanovení povinnosti žalované č. 1 Kooperativě pojišťovně, a. s., počínaje prvním dnem následujícím po uplynutí výpovědní lhůty jednoho měsíce dle písemné výpovědi ze dne 5. dubna 2017 i nadále v pozici pojistitele plnit závazek v rozsahu dle pojistné smlouvy uzavřené s pojistnou dobou od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2017 a stanovení povinnosti žalované č. 2 České pojišťovny, a. s., počínaje prvním dnem následujícím po uplynutí výpovědní lhůty jednoho měsíce dle písemné výpovědi ze dne 5. dubna 2017 i nadále v pozici pojistitele plnit závazek v rozsahu dle pojistné smlouvy s pojistnou dobou od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2017, zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 28. prosince 2012 jakožto pojistník a pojištěná na jedné straně uzavřela s oběma žalovanými jakožto (sou)pojistiteli pojistnou smlouvu - pojištění majetku a pojištění odpovědnosti zdravotnického zařízení, na základě veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka má za to, že výpověď pojistné smlouvy ze strany žalovaných není platným právním úkonem
4. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s argumentací a interpretací Městského soudu v Praze a důrazně se proti nim ohradila, neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně nekonkrétnosti, nevymahatelnosti a neurčitosti povinnosti uložené předběžným opatřením. Podle názoru stěžovatelky měl Městský soud v Praze návrh na nařízení předběžného opatření bez dalšího odmítnout podle §75a o. s. ř., když v té souvislosti by nemohl požadovat složení jistiny ve výši 4 500 000 Kč, resp. by se musel s otázkou složení jistoty v svém rozhodnutí vypořádat. Pokud návrh na vydání předběžného opatření zamítl, neměl ve svém usnesení argumentovat neurčitostí navrhované povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým dospěl, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
9. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16].
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
11. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo ani svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu