ECLI:CZ:US:2018:1.US.3478.16.1
sp. zn. I. ÚS 3478/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kafky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2303/2016-426 ze dne 26. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí vzešlo z řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se domáhal toho, aby žalovanému Domovu pro seniory Šluknov - Krásná Lípa, příspěvkové organizaci, jako jeho někdejšímu zaměstnavateli, byla uložena povinnost provést změnu potvrzení o zaměstnání ze dne 3. 9. 2007 (doplňujícímu původní potvrzení o zaměstnání ze dne 2. 4. 1998) tak, že průměrný měsíční čistý výdělek činí částku 11 018 Kč (a nikoliv v něm uvedenou částku 9 278 Kč), a toto opravené potvrzení mu doručit do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem č. j. 13 C 107/98-289 ze dne 22. 1. 2013 žalobu stěžovatele shledal nedůvodnou, a proto ji zamítl. Jeho rozhodnutí následně na podkladě odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 12 Co 1421/2013-338 ze dne 24. 9. 2014. Oba soudy vycházely ze znaleckého posudku ze dne 4. 1. 2013, vypracovaného Ing. Petrou Rackovou, jehož závěry, dle nichž dosahoval průměrný měsíční čistý výdělek stěžovatele v rozhodném období částky 8 128 Kč, považovaly za správné. Soudy akcentovaly zejména tu skutečnost, že znalkyně se při výpočtu opírala o příslušné mzdové listy, přičemž zohlednila i stěžovateli dodatečně doplacený osobní příplatek a mzdu za práci přesčas. Nad rámec odůvodnění soudních rozhodnutí je pak možno poznamenat, že znalkyně průměrný měsíční čistý výdělek stěžovatele stanovila z jeho průměrného hodinového výdělku, přestože stěžovatel požadoval užití průměrného denního výdělku.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 2303/2016-426 ze dne 26. 7. 2016 odmítl dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Konstatoval, že dovolání není jednak přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě bylo odkázáno na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2107/2005 ze dne 19. 9. 2006. V převážné části však dovolání podle Nejvyššího soudu trpělo vadami, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Pokud totiž stěžovatel v dovolání vznášel výhrady proti hodnocení důkazů soudem, resp. hodnocení způsobu evidence jím odpracované doby, a proti správnosti z toho vyplývajících skutkových zjištění, uplatnil tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když se nijak nevypořádal s jeho dovolací argumentací, upozorňující na vadnou aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2107/2005 ze strany krajského soudu. Stěžovatel poukazoval na to, že evidence pracovní doby, vedená jeho zaměstnavatelem, byla hodinovou evidencí čistě formálně, reálně šlo jednoznačně o evidenci na denní bázi a takto s ní mělo být v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2107/2005 nakládáno. Z napadeného usnesení dovolacího soudu ovšem podle stěžovatele fakticky vyplývá opak, tj. že není třeba zkoumat relevanci zaměstnavatelem vedené evidence pracovní doby a že nesprávnost daného dokumentu nehraje žádnou roli. Stěžovatel vyslovil názor, že se jedná o formalistický výklad zákona i výše zmíněného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, a pakliže jej Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí připustil, porušil tím jeho právo na soudní ochranu a opětovně i právo na spravedlivý proces.
Po zvážení obsahu stížnostního návrhu i přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Je namístě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud sice stručně, ale srozumitelně objasnil, proč nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a jeho dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak si Ústavní soud ověřil, stěžovatel v dovolání (a opakovaně i v ústavní stížnosti) sice tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, své námitky však fakticky směřoval proti skutkovým zjištěním, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a které se dotýkaly způsobu evidence jeho pracovní doby zaměstnavatelem. Jinými slovy, stěžovatel s právním posouzením věci nesouhlasil nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž se on neztotožnil. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, jestliže dovolání odmítl, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je založeno (primárně) na řešení otázek hmotného či procesního práva.
Pro úplnost je možno podotknout, že dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1991/17 ze dne 8. 8. 2017) výjimečně naplněn i v případě uplatnění námitek napadajících skutkové závěry odvolacího soudu, respektive jím provedené hodnocení důkazů, a to například tehdy, jsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo je-li jejich hodnocení, s ohledem na absenci náležitého odůvodnění, nepřezkoumatelné. Platí ovšem, že dovolatel je povinen na tuto otázku kvalifikovaně poukázat, včetně toho, že ji konfrontuje se stávající judikaturou dovolacího, případně Ústavního soudu. Toto stěžovatel neučinil a Nejvyšší soud tak neměl vytvořen prostor pro to, aby se jeho námitkami mohl věcně zabývat.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu