ECLI:CZ:US:2018:1.US.3489.18.1
sp. zn. I. ÚS 3489/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Jana Drapáče, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 381/9, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 10 C 108/2016, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 69 Co 270/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018 sp. zn. 29 Cdo 1236/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení částky 603 135,74 Kč s příslušenstvím, a dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že podle právních závěrů soudů se stěžovatel nemůže důvodně domáhat částky, která byla po zrušení konkursu sražena v exekučním řízení z účtu vedeného na jméno úpadce, neboť účinky prohlášení pominuly, správce konkursní podstaty (stěžovatel) ztratil dispoziční oprávnění nakládat s majetkem podstaty a na majetek dlužníka bylo možno opět vést výkon rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu pak bylo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ust. §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje výhrady proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, kterými mu mělo být upřeno jeho přednostní právo na odměnu konkursního správce. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá přepjatý formalismus.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení projednávané věci je klíčové, že stěžovatel v dovolání nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, v němž stěžovatel pouze uvedl, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. a je podáno podle ust. §241a odst. 1, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále stěžovatel jen rekapituluje skutkový a procesní stav věci a předkládá polemiku s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu. Uvedený nedostatek náležitostí dovolání má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského a okresního soudu.
Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že v něm stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud k posouzení dovolání přistoupil formalisticky. Pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil, v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Za situace, kdy stěžovatel uplatnil dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského a okresního soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18, III. ÚS 3808/17, III. ÚS 3309/18, III. ÚS 2494/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu