ECLI:CZ:US:2018:1.US.3615.17.1
sp. zn. I. ÚS 3615/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 107/2017-42 ze dne 7. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím byla dotčena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j. 3 Ads 107/2017-42 ze dne 7. 9. 2017 Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 18 Ad 78/2014-93 ze dne 16. 3. 2017. Učinil tak z důvodu neodstranění nedostatku povinného právního zastoupení. Odmítnutí kasační stížnosti předcházelo usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 107/2017-28 ze dne 27. 4. 2017, jímž bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti zamítá (výrok I.), a stěžovatelka byla vyzvána, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení předložila plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v daném řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu a na ochranu jejích práv před soudem. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem osvědčila svou nemajetnost, a bylo proto povinností zmíněného soudu jí právního zástupce ustanovit. Nesouhlasila se závěrem kasačního soudu, že si je schopna zajistit právní pomoc sama. Pokud v minulosti požádala svého právního zástupce o pomoc a tento jí vyhověl, nelze podle ní z takového postupu činit pravidlo. Za daných okolností, kdy pro svou nemajetnost nemá možnost dojednat si právní zastoupení, to vše navíc v poměrně krátké lhůtě, považovala stěžovatelka odmítnutí kasační stížnosti ze strany Nejvyššího správního soudu za nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Jak bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 3 Ads 107/2017-42 ze dne 7. 9. 2017 odmítl kasační stížnost z důvodu neodstranění nedostatku právního zastoupení. Stěžovatelka přitom ani v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňovala, že nebyla v řízení o kasační stížnosti právně zastoupena, zastávala však názor, že jí měl být ze strany kasačního soudu ustanoven zástupce dle §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Ačkoliv tedy stěžovatelka svou ústavní stížností formálně napadla toliko shora citované usnesení Nejvyššího správního soudu, převážná část jejích námitek fakticky směřovala proti usnesení téhož soudu č. j. 3 Ads 107/2017-28 ze dne 27. 4. 2017, jímž byla zamítnuta její žádost o ustanovení právního zástupce. Tímto rozhodnutím a postupem jemu předcházejícím se však Ústavní soud meritorně zabývat nemohl. Řečené platí i pro případ, že by jej stěžovatelka svou ústavní stížností napadla, resp. kdyby Ústavní soud posoudil ústavní stížnost dle jejího obsahu tak, že tato směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017. Bránilo mu v tom zjištění, že předmětné rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 9. 8. 2017 (viz bod 3 usnesení kasačního soudu č. j. 3 Ads 107/2017-42 ze dne 7. 9. 2017), zatímco nyní projednávaná ústavní stížnost byla podána až dne 20. 11. 2017, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 107/2017-42 ze dne 7. 9. 2017 byla ústavní stížnost uplatněna včas, nicméně je nedůvodná. Za situace, kdy bylo ve věci ustanovení právního zástupce pravomocně rozhodnuto a kdy si stěžovatelka ani k výzvě Nejvyššího správního soudu právní zastoupení nezajistila, neměl daný soud jinou možnost než kasační stížnost odmítnout. Souhrnně vyjádřeno, napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu obstojí nejen z hlediska zákonného, ale i ústavněprávního.
Jelikož se tedy stěžovatelce nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených jí ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu