ECLI:CZ:US:2018:1.US.3616.16.1
sp. zn. I. ÚS 3616/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Verony Štěpánové, právně zastoupené JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou, sídlem Komenského 511, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016, č. j. 30 Cdo 1014/2016-284, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2015, č. j. 25 Co 302/2015-248 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. května 2015, č. j. 3 C 112/2013-225, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Lucie Krokové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 8. 4. 2013 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech ze dne 18. 3. 2013. Tvrdila, že uvedené nemovité věci neměla v úmyslu převést a domnívala se, že pouze převádí dřevěnou chatku a část pozemku, jak se předběžně dohodla s otcem vedlejší účastnice. K tomu dodala, že na porozumění odbornému textu potřebuje více času a že je starší jednoduchou osobou s nízkým vzděláním.
3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 18. 5. 2015 č. j. 3 C 112/2013-225 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, výrokem II. jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 123 970,68 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že při posuzování předmětné kupní smlouvy postupoval podle §34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci není dán žádný důvod neplatnosti, neboť smlouva byla uzavřena v písemné formě, stěžovatelka netrpí duševní poruchou, pro kterou by nebyla způsobilá k tomuto úkonu, obsah smlouvy neodporoval zákonu ani jej neobcházel, obsah smlouvy byl určitý a srozumitelný, nebylo zjištěno vyloučení svobody a vážnosti projevené vůle a v neposlední řadě ani nebyla uzavřena v omylu.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm jednak zopakovala své žalobní přednesy, jednak dodala, že cena uvedená v kupní smlouvě byla podhodnocena. Rovněž poukázala na tendence vývoje právní úpravy, zejména na právní zakotvení tzv. neúměrného zkrácení kupní ceny a ochrany před lichvou.
5. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2015 č. j. 25 Co 302/2015-248 byl výrok I. rozsudku okresního soudu potvrzen. Výrokem II. byl výrok II. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení změněn tak, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici zaplatit částku 95 354 Kč.
O nákladech odvolacího řízení bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici zaplatit částku 11 374 Kč. Krajský soud postupu okresního soudu sice vytkl, že zcela opomněl zabývat se otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy, nicméně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem v nyní posuzované věci je dán. Odvolací argumentaci stěžovatelky označil jako výhrady vůči hodnocením důkazů, přičemž doplnil, že žádné pochybení okresního soudu neshledal. Tvrzení o nízké kupní ceně označil jako nedostatečné pro učinění závěru, že kupní smlouva je neplatná.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm uvedla, že krajský soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k hrubému nepoměru v plnění jako jedné z okolností zakládající rozpor právních úkonů s dobrými mravy.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 1014/2016-284 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že poměr vzájemného plnění u kupní smlouvy je pouze jedním z kritérií označení smlouvy za lichevní, přičemž je třeba přihlížet i k dalším okolnostem případu. V této souvislosti dospěl k závěru, že jak okresní, tak i krajský soud se řádně věnovaly objektivním i subjektivním znakům lichevních smluv, a to zejména na straně stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala průběh řízení před obecnými soudy, přičemž zdůraznila prokázání prodeje nemovitých věcí hluboko pod jejich skutečnou cenou. Zejména za znaleckých posudků mělo vyplynout, že je nevzdělanou osobou podprůměrného intelektu, snadno ovlivnitelná.
9. Další obsah ústavní stížnosti se soustředil na dosavadní rozhodovací praxi vztahující se k tzv. lichevním smlouvám, a to zejména z pohledu hrubého nepoměru ceny k hodnotě převáděného majetku. Z dalších kritérií byly zdůrazněny zejména rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušenosti a nezkušenost převodce. Na základě uvedeného lze dle názoru stěžovatelky učinit závěr, že soudy jí jako osobě lehce zneužitelné neposkytly ochranu v situaci, kdy přišla o svůj majetek, který používá
a zejména potřebuje k bydlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Argumentace stěžovatelky nedosahuje ústavní úrovně a představuje polemiku s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud však není oprávněn do toho hodnotícího procesu nijak zasáhnout.
14. Podstatou nyní posuzované věci je určení, zda převod nemovitých věcí stěžovatelkou na vedlejší účastnici byl platný, či nikoliv. Důvody, ať již absolutní, nebo relativní neplatnosti podle občanského zákoníku byly řádně zjišťovány již okresním soudem, v jehož postupu ani krajský, ani Nejvyšší soud nezjistily žádné pochybení. Ústavní soud nijak nezpochybňuje závěry ustálené rozhodovací praxe, mimo jiné vyjádřené ve stěžovatelkou uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 911/2008. Z nich však vyplývá, že rozhodovací činnost soudu se nesoustředí pouze na otázku vzájemného poměru ceny a převáděného majetku, nýbrž má být výsledkem posouzení objektivních i subjektivních kritérií. Rovněž s jejich výčtem prezentovaným v citovaných rozhodnutích i ústavní stížnosti Ústavní soud souhlasí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že obecné soudy je při svém rozhodování zohlednily. Zejména k subjektivním kritériím bylo v rámci dokazování zjištěno, že stěžovatelka netrpí duševní poruchou a je schopna pochopit podstatu kupní smlouvy, o čemž svědčila i její schopnost sama uzavřít smlouvu
o půjčce, opravě domu apod. Její zvýšená důvěřivost byla označena jako její psychologická vlastnost. Dokazováním byl rovněž vyvrácen omyl stěžovatelky v předmětu kupní smlouvy. Nedostatek svobody nebo vážnosti vůle nebyl tvrzen. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru o platnosti smlouvy, byť odlišně od stěžovatelčina přesvědčení, a svůj závěr řádně a podrobně zdůvodnily, jde o závěr nezávislých orgánů, do jejichž rozhodovací kompetence je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího, krajského ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu