ECLI:CZ:US:2018:1.US.3650.17.1
sp. zn. I. ÚS 3650/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Pavoučka, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, U Stadionu 157/4, proti sdělením Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 Spr 1326/2017 a ze dne 31. července 2017 Spr 1326/17, Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2017zn. Spr 4040/2017 a Ministerstva spravedlnosti, Odboru justičního dohledu ze dne 20. října 2017 č. j. MSP-165/2017-OJD-ZN/9, za účasti Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených sdělení orgánů veřejné moci, neboť tyto přípisy Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti, zaslané mu v jeho věci, prý vykazují prvky libovůle.
2. Sdělením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017 Spr 1326/2017 bylo oznámeno právní zástupkyni stěžovatele, že ministerstvo spravedlnosti postoupilo tomuto soudu jeho stížnost na soudní znalkyně, ustanovené Obvodním soudem pro Prahu 5 k vypracování posudku v řízení o úpravě poměrů nezletilého syna stěžovatele. Stížnost nebyla shledána důvodnou a stěžovatel byl upozorněn, že správní orgán soudu nemůže přezkoumávat spávnost postupu znalce ani odborné závěry znaleckého posudku. Tuto kompetenci má soud, jenž znaleckým posudkem provádí důkaz. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasil a obrátil se opět na ministrerstvo spravedlnosti, které jeho stížnost postoupilo k vyřízení předsedovi Městského soudu v Praze, jenž mu přípisem ze dne 31. 7. 2017 Spr 1326/17 sdělil, že neshledal důvod k jinému závěru, než který byl vyjádřen v předchozí odpovědi ze dne 31. 5. 2017. Stěžovatel následně podal další stížnost na znalkyni PhDr. Fabíkovou, která byla postoupena Krajskému soudu v Praze, jenž stěžovateli odpověděl ve vyrozumění ze dne 19. 9. 2017 Spr. 4040/2017. Stížnost projednal poradní sbor znalců a neshledal v posudku žádné formální ani věcné pochybení, ani že by se znalkyně, jak tvrdil stěžovatel, dopustila svévole. Dále stěžovatel požádal ministerstvo spravedlnosti o přešetření způsobu, jakým byla vyřízena jeho stížnost předsedou Městského soudu v Praze a Městským soudem v Praze (viz výše). Ministerstvo spravedlnosti, Odbor justičního dohledu, přezkoumalo také postup Krajského soudu v Praze a neshledalo opět žádné pochybení.
3. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a trvá na svém názoru, že závěry soudních znalkyň vykazují prvky svévole a porušení povinnosti nestrannosti při vypracovávání znaleckého posudku.
4. Ústavní soud se vždy nejdříve zabývá otázkou, zda je ústavní stížnost věcně projednatelná.
5. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí těchto soudů.
7. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení před obecnými soudy, jehož je stěžovatel účastníkem, nebylo dosud ukončeno. Ústavní stížnost byla tedy zjevně podána v takové fázi řízení před obecnými soudy, ve které právní úprava podání ústavní stížnosti nepřipouští a připustit nemůže; stěžovatel nevyčerpal a v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv. Jak byl ostatně upozorněn v jednom z napadených přípisů, své výhrady proti správnosti postupu soudu či správnosti prováděných důkazů musí uplatnit v rámci probíhajícího procesu v souladu s pravidly, stanovenými v občanském soudním řádu.
8. Brojit ústavní stížností proti shora uvedené sérii přípisů či sdělení správního orgánu soudu či exekutivního orgánu není možné. Bylo by absurdní, kdyby stěžovatel mohl neustále, při jakémkoli nesouhlasu s dílčím rozhodnutím v dané věci, podávat takové stížnosti a proti způsobu jejich vyřízení se obracet ihned na Ústavní soud, jako jakýsi superrevizní orgán. Ústavní soud by tak na řízení participoval od samého počátku, což by bylo popřením jeho kompetencí a uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud také již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Na tento soud se stěžovatel bude moci případně obrátit až po pravomocném rozhodnutí v dané věci a vyčerpání veškerých procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj