ECLI:CZ:US:2018:1.US.3661.17.1
sp. zn. I. ÚS 3661/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky GICCO a.s. v likvidaci, se sídlem Klimenta Čermáka 108/5, Čáslav - Staré Město, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 948/2017-579 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2016 č. j. 11 Co 545/2014-543, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, kterými měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 4. 2013 č. j. 11 C 58/2006-360, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 11 C 58/2006-409, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se tato domáhala určení, že je vlastnicí vymezených nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě napadeným ústavní stížností. Oba obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelčině argumentaci, že kupní smlouva z roku 1997 (doplněná písemným dodatkem), jíž stěžovatelka převedla vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na další osobu (akciovou společnost), je absolutně neplatná (pro podvodné jednání zástupce kupující, pro neurčitost a pro vady v projevu vůle kupující), eventuálně že od této smlouvy bylo v roce 1998 platně odstoupeno. Podle krajského soudu byla smlouva z roku 1997 uzavřena platně, byť nedošlo k zaplacení kupní ceny; za obě strany jednali oprávnění zástupci, smlouva nebyla neurčitá, neodporovala dobrým mravům a nebylo shledáno ani podvodné jednání zástupce kupující. Naopak dohodu o odstoupení od smlouvy z roku 1998 krajský soud považoval za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, neboť byla uzavřena za situace, kdy došlo k cílenému personálnímu propojení dotčených právnických osob, jež v dané době měly shodného předsedu představenstva (jenž v roce 1997 uzavřel kupní smlouvu jménem prodávající), takže onou dohodou z roku 1998 byla projevena výlučně vůle tohoto předsedy představenstev obou osob.
3. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání vymezila čtyři otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu či které měly být dovolacím soudem posouzeny jinak (ohledně přesnosti a určitosti označení předmětu koupě, souladu odstoupení od smlouvy s dobrými mravy v daném případě, neplatnosti smlouvy pro podvodné jednání jedné její strany). Nejvyšší soud ovšem neshledal namítaný rozpor závěrů odvolacího soudu se svou rozhodovací praxí ani důvody se od své praxe odchýlit; navíc k namítanému podvodnému jednání jedné strany smlouvy Nejvyšší soud připomněl, že tato skutečnost se odchyluje od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, kterým je Nejvyšší soud vázán. K formulované otázce neplatnosti odstoupení od smlouvy dále Nejvyšší soud shledal, že u ní se ani nelze zabývat přípustností dovolání, neboť stěžovatelka tuto otázku nijak nepropojila na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a navíc při její formulaci vycházela z vlastní skutkové verze případu, v rozporu s principem vázanosti Nejvyššího soudu skutkovými zjištěními odvolacího soudu. S ohledem na nepřípustnost dovolání pak Nejvyšší soud nemohl ani přihlédnout k případným vadám řízení namítaným stěžovatelkou.
4. Stěžovatelka pokládá napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu za nesprávná a nespravedlivá. Krajskému soudu vytýká především nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí (nevypořádání všech svých argumentů) a provedení nesprávných skutkových zjištění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu kritizuje s tím, že bylo odmítnuto předsedou senátu pro vady, neboť neobsahovalo údaj, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu; navíc se Nejvyšší soud ani nezabýval namítanými vadami předcházejícího řízení. Namítá také to, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s její argumentací pro změnu dosavadní judikatury dovolacího soudu ohledně hodnocení podvodného jednání při uzavírání smlouvy.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích v nynějším případě Ústavní soud neshledal.
8. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že pokud stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu jako přijaté předsedou senátu a odmítající dovolání pro vady, taková námitka neodpovídá skutečnosti, neboť stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto tříčlenným senátem Nejvyššího soudu, a to z důvodu shledání nepřípustnosti, tedy poté, co Nejvyšší soud přezkoumal stěžovatelkou formulované důvody přípustnosti dovolání a náležitě se s nimi vypořádal. V tomto ohledu je tedy argumentace v ústavní stížnosti namnoze irelevantní. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ve vztahu ke třem ze čtyř otázek, které stěžovatelka formulovala v dovolání, shledal, že jimi přípustnost dovolání není založena, neboť nespatřil žádnou odchylku od své dosavadní judikatury ze strany odvolacího soudu. Pokud šlo konkrétně o stěžovatelčinu argumentaci k absolutní neplatnosti smlouvy pro podvodné jednání její strany při jejím uzavírání, Nejvyšší soud předně připomněl, že tato argumentace není souladná se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (pro Nejvyšší soud zásadně závaznými), podle nějž v daném případě nedošlo k podvodnému jednání, a tudíž daná argumentace byla irelevantní. Pouze obiter dictum Nejvyšší soud uvedl, že nemá důvod se odchylovat od své dosavadní ustálené praxe, podle níž podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (tj. nikoli důvodem absolutní neplatnosti), kteroužto rozhodovací praxi neshledal jako neústavní ani Ústavní soud. Ústavní soud dále konstatuje, že pouze u čtvrté otázky formulované stěžovatelkou v dovolání, týkající se platnosti odstoupení od smlouvy z roku 1998 a jeho souladu s dobrými mravy, nebyly podle Nejvyššího soudu vůbec splněny požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť stěžovatelka ji ani stručně nepropojila s dosavadní rozhodovací dovolacího soudu, od níž se snad měl odvolací soud odchýlit. Tento požadavek při vymezování předpokladů přístupnosti dovolání přitom uznává i Ústavní soud (srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017, bod 7; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka přitom nerozporuje, že by tuto v dovolání formulovanou otázku náležitě propojila s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, případně Ústavního soudu. Konečně pokud jde o stěžovatelčinu výtku, že se Nejvyšší soud nezabýval v dovolání uváděnými vadami řízení, Ústavní soud opakuje ve shodě s Nejvyšším soudem, že k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud může přihlédnout, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 občanského soudního řádu), což v projednávaném případě nebylo.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že Nejvyšší soud se v ústavní stížnostní napadeném rozhodnutí nedopustil žádného ústavněprávního pochybení a jeho rozhodnutí, v němž byla náležitě vypořádána veškerá relevantní dovolací argumentace, je ústavně konformní a neporušuje stěžovatelčina ústavně zaručená práva.
10. Stěžovatelka dále napadá též rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího. V tomto ohledu však uvádí jen kusé výtky poukazující na nesprávné zjištění skutkového stavu a nedostatečné odůvodnění. Ústavní soud ani v rozhodnutí krajského soudu neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. K takové situaci ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje srozumitelné, logické, přehledné a celkově ústavně konformní odůvodnění, v němž bylo náležitě reagováno na všechny relevantní argumenty stěžovatelky (opomenuta nebyla ani skutečnost, že kupní smlouva z roku 1997 byla doplněna pozdějším dodatkem, upřesňujícím zčásti předmět koupě). Krajským soudem učiněné skutkové i právní závěry nejsou svévolné, očividně nespravedlivé ani jinak neústavní. Napadeným rozhodnutím krajského soudu tudíž nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva.
11. S ohledem na shora učiněné závěry Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu