ECLI:CZ:US:2018:1.US.3695.18.1
sp. zn. I. ÚS 3695/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Patrika Nentvicha a Blanky Nentvichové, oba zastoupeni JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2772/2018-85, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 472/2017-69 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 78 EXE 430/2015-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo zastaveno řízení o jejich návrhu na zastavení exekuce, a dále požadují zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím krajského soudu bylo potvrzeno usnesení městského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce, neboť o tomto jejich návrhu již bylo pravomocně rozhodnuto. Usnesením Nejvyššího soudu pak bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ust. §237 o. s. ř. považují za splněné. Dovolání tak vykazovalo vady, které nebyly v době trvání lhůty k jeho podání odstraněny, a nelze pro ně v řízení pokračovat.
Stěžovatelé namítají, že ve věci se nemohlo jednat o překážku věci rozsouzené, neboť soudy doposud nebylo kvalifikovaně rozhodnuto o jejich námitce materiální nevykonatelnosti exekučního titulu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítají, že jim nebyla dána lhůta pro odstranění vad podání a ze strany soudu se jednalo o formální rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení projednávané věci je klíčové, že stěžovatelé v dovolání nevymezili předpoklad jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, v němž stěžovatelé pouze rekapitulují skutkový a procesní stav věci a namítají nesprávné posouzení otázky existence překážky věci rozsouzené. Uvedený nedostatek náležitostí dovolání má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského a městského soudu.
Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že v něm stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatelů, že Nejvyšší soud k posouzení dovolání přistoupil formalisticky. Pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. Ústavní soud dodává, že dovolání, které neobsahuje údaje, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. Ustanovení §243b o. s. ř. pak výslovně vylučuje možnost použití §43 o. s. ř. pro dovolací řízení.
V postupu Nejvyššího soudu, který své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil, nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Za situace, kdy stěžovatelé uplatnili dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinili tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského a městského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18, III. ÚS 3808/17, III. ÚS 3309/18, III. ÚS 2494/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu