ECLI:CZ:US:2018:1.US.3784.17.1
sp. zn. I. ÚS 3784/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Kudějem, advokátem, sídlem Habrmannovo nám. 794/5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 180/2017-166 ze dne 29. srpna 2017 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 0 P 359/2014-79 ze dne 31. března 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 0 P 359/2014-79 ze dne 31. 3. 2017 byla nezletilá dcera stěžovatele svěřena do péče matky. Dále bylo rozhodnuto o výživném (ve vztahu k němu ovšem stěžovatel ústavněprávní argumentaci nevznáší, a proto se jím Ústavní soud nezabýval). Výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 180/2017-166 ze dne 29. 8. 2017 byl výrok I. prvostupňového rozhodnutí potvrzen.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zpochybňuje názor své nezletilé dcery, která se vyjádřila, že by chtěla být u své matky s tím, že by otce pravidelně navštěvovala. Podle stěžovatele nezletilá nebyla soudem řádně poučena o všech důsledcích, byla ovlivněna svou matkou i svou sestrou a nadto byla přítomna jednání ve věci a slyšela vyjádření matky i stěžovatele. Soudy pak její názor mechanicky převzaly, nevěnovaly mu patřičnou pozornost a nezkoumaly, zda není "zjevně iracionální nebo nepřezkoumatelný". Na okraj k tomu stěžovatel dodává, že nezletilá ani nebyla v řízení řádně zastoupena, neboť Městský úřad Mariánské Lázně neměl procesní způsobilost a procesní subjektivitu.
Dle stěžovatele nebyl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn jakýkoli důvod, který by ospravedlňoval nesvěření dítěte do střídavé péče. Stěžovatel poukazuje na to, že aktuální úprava jeho styku s nezletilou ukazuje, že je schopen o nezletilou pečovat. Navíc pokud se soudy nerozhodly pro střídavou péči, měly se zabývat a dokazovat, zda by nezletilá neměla nejvhodnější podmínky právě u stěžovatele.
Stěžovatel také namítá, že v úvahách soudů nebyl zohledněn Obecný komentář č. 14 ze dne 29. 5. 2013 Výboru pro práva dítěte, podle kterého má být přihlédnuto k názoru dítěte, identitě dítěte, zachování rodinného prostředí a vztahů, péči o dítě, jeho ochraně a bezpečí, přináležitosti ke zranitelné skupině, právu dítěte na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdravotního stavu a právu na vzdělání. Střídavá péče je dle stěžovatele schopna zajistit lepší naplnění uvedených kritérií.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte, resp. o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je zásadně v pravomoci obecných soudů, které jsou nejlépe obeznámeny s okolnostmi konkrétního případu, často velmi citlivými, a je tedy na nich, aby přijaly adekvátní rozhodnutí. Ústavním soudem dlouhodobě akcentovaná zásada sebeomezování je tedy ve věcech rodinných o to významnější. Ústavní soud nemůže vystupovat jako další přezkumná instance, přičemž korigovat by v těchto případech měl pouze zjevné excesy, kterých se obecné soudy při svém rozhodování dopustí.
V posuzované věci má Ústavní soud za to, že soudy řádně uvážily všechny významné okolnosti, a dodává, že svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.
Stěžovatelova argumentace je založena zejména na zpochybňování názoru nezletilé dcery, která vyjádřila přání být ve výchově matky. Podle stěžovatele nezletilá neměla dostatek informací, byla ovlivňována matkou, případně i svou sestrou. Ústavní soud ovšem nevidí k tomuto bagatelizování významu názoru nezletilé žádný důvod, přičemž ani stěžovatel neuvádí nic, co by o manipulaci s nezletilou vypovídalo, snad s výjimkou toho, že některé její věty měly na stěžovatele působit příliš "strojeně". Nezletilá se přitom nachází ve věku, kdy je již schopna srozumitelně svůj názor vyjádřit a z napadených rozhodnutí vyplývá, že tak činila opakovaně, na různých místech, a to i za situace, kdy rodiče o tom, že nezletilá bude na otázky stran výchovy dotazována, předem nevěděli. Skutečně tedy není důvod se domnívat, že by názor nezletilou vyjádřený neměl váhu, kterou mu soudy přikládaly.
Za významné pak nelze považovat ani výtky stěžovatele, že se soudy nezabývaly tím, zda je názor nezletilé "racionální a přezkoumatelný". Názor nezletilého dítěte, ke komu z rodičů by chtělo být svěřeno do péče, je subjektivním vyjádřením jeho pocitů, nikoli objektivním ("racionálním") zhodnocením toho, u koho z rodičů jsou podmínky pro výchovu vhodnější. To je okolnost, kterou zkoumají soudy. Přání dítěte přitom nemusí zjištění soudů stran vhodnosti výchovného prostřední reflektovat. Soudy vezmou do úvahy přání dítěte, jakož i zjištěné podmínky pro výchovu a na základě těchto (i dalších) skutečností rozhodnou o svěření dítěte do péče. Na postupu, kdy soudy zjistí, že oba rodiče jsou způsobilí vychovávat dítě a mají k tomu vhodné podmínky, dítě nicméně svěří jen jednomu z rodičů s ohledem na jednoznačně vyjádřené přání dítěte, přitom není samo o sobě nic protiústavního. Jde pouze o projevení důrazu kladeného na přání dítěte, který postupně roste s jeho věkem.
V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nebyl schopen se o nezletilou starat. To ale neznamená, že pokud dcera jednoznačně preferuje svěření k matce, nebude tomu přiznána patřičná váha, která ve spojení s absencí komunikace mezi rodiči a dalšími v napadených rozhodnutích uvedenými hledisky (např. vyrůstání se sestrou) povede právě ke svěření do výchovy matky, nikoli do výchovy otce či do výchovy střídavé.
Stěžovatelovu okrajovou poznámku o chybném zastoupení nezletilé v řízení před obecnými soudy Ústavní soud nepovažuje za podstatnou, neboť z ní nijak nevyplývá porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by to např. hrálo roli v ovlivňování názoru nezletilé či že by to třeba nezletilé znemožnilo názor vůbec vyjádřit.
Pokud stěžovatel poukazuje na Obecný komentář č. 14 ze dne 29. 5. 2013 Výboru pro práva dítěte, Ústavní soud se nedomnívá, že by doporučení v něm uvedená nebyla zohledněna. Ostatně ani z ústavní stížnosti neplyne, že by v případě svěření dítěte do výchovy matky byly některé zájmy dítěte, jak jsou v komentáři uvedeny, ohroženy. Z napadených rozhodnutí je pak patrné, že se soudy tím, zda bude dítě v prostředí u matky prospívat, zabývaly. To nevylučuje, že by dítě prospívalo i u stěžovatele, zde ovšem právě převážil názor dítěte, které si přálo být u matky.
Lze dodat, že tzv. "obecné komentáře" Výboru pro práva dítěte v žádném případě nejsou právně závazné. Závaznou je pouze Úmluva o právech dítěte. Obecné komentáře představují toliko součást vzájemného dialogu mezi výborem a jednotlivými státy (lze je považovat za tzv. "soft law"). Ze znění Úmluvy o právech dítěte ani z žádného závazného dokumentu k činnosti výboru posléze přijatého nelze dovodit, že by smluvní strany svěřily výboru pravomoc závazně a s konečnou platností vykládat mezinárodní smlouvu. Bez výslovného zmocnění přitom tuto pravomoc dovozovat nelze, neboť to by bylo v rozporu s principem mezinárodního práva, že existenci závazků států (zde v podobě případné povinnosti řídit se výkladem výborů) či vzdání se práva ze strany států je nutno posuzovat restriktivně [srov. např. rozsudky Mezinárodního soudního dvora ve věci Vojenských aktivit na území Konga (Kongo proti Ugandě) ze dne 19. 12. 2005, odst. 293 či ve věci Jaderných testů (Nový Zéland proti Francii) ze dne 20. 12. 1974, odst. 47; k otázce, komu dle mezinárodního práva zásadně přísluší výklad mezinárodních smluv, srov. i poradní posudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ve věci Jaworzina ze dne 6. 12. 1923, str. 37]. Obdobné ostatně platí i pro obecné komentáře dalších výborů Organizace spojených národů [viz právní závěr Mezinárodního soudního dvora ve vztahu k Výboru OSN pro lidská práva, podle kterého interpretací výboru není vázán; rozsudek ve věci Ahmadoua Sadia Dialla (Guinea proti Kongu) ze dne 30. 11. 2010, odst. 66; viz i průběh přijímání rezoluce Valného shromáždění OSN o mezinárodních úmluvách o lidských právech č. 64/152 ze dne 18. 12. 2009, během něhož státy odhlasovaly, že v rezoluci nezohlední obecný komentář Výboru OSN pro lidská práva č. 33 k míře závaznosti výkladu zastávaného Výborem (tisková zpráva Valného shromáždění č. GA/10905 ze dne 18. 12. 2009); srov. konečně i názor Sněmovny lordů ve věci Jones proti Saúdské Arábii ze dne 14. 6. 2006, odst. 23 (lord Bingham) a 57 (lord Hoffmann) k závaznosti názorů Výboru OSN proti mučení].
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu