ECLI:CZ:US:2018:1.US.3819.17.1
sp. zn. I. ÚS 3819/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Rašky, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 48 EXE 4647/2016-124 ze dne 3. 11. 2017 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 18541/16-97, vydanému dne 9. 10. 2017 soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, PhD., Exekutorský úřad Praha 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Orgány veřejné moci rovněž dle stěžovatele nedostály svým povinnostem plynoucím z čl. 90 Listiny.
Z obsahu podkladového materiálu bylo zjištěno, že Okresní soud v Olomouci (dále též "okresní soud") usnesením č. j. 48 EXE 4647/2016-86 ze dne 7. 3. 2017 k návrhu stěžovatele (povinného) částečně zastavil exekuci proti němu vedenou na základě pověření okresního soudu č. j. 48 EXE 4647/2016-30 ze dne 12. 8. 2016. Zastavení exekuce se týkalo dlužného výživného za dobu od 1. 9. 2010 do 30. 9. 2016 ve výši 150 500 Kč a běžného výživného ve výši 3 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2017 do budoucna. U dlužného výživného byla důvodem pro zastavení exekuce skutečnost, že stěžovatel dne 6. 9. 2016 příslušnou částku uhradil. O nákladech řízení ve fázi zastavení exekuce okresní soud nerozhodoval s odkazem na ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném, dle nějž jejich určení náleží soudnímu exekutorovi.
Příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 18541/16-97 vydaným dne 9. 10. 2017 pověřeným soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, PhD., Exekutorský úřad Praha 5, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit oprávněnému náklady exekuce ve výši 4 400,70 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, jež byly usnesením okresního soudu č. j. 48 EXE 4647/2016-124 ze dne 3. 11. 2017 jako nedůvodné zamítnuty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v principu nelze akceptovat, aby byl povinný, jenž byl s návrhem na zastavení exekuce plně úspěšný, zavázán k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel zdůraznil, že vymáhaný závazek splnil dříve, než se o zahájení exekuce dozvěděl, neboť dlužná částka byla z jeho účtu odepsána dne 6. 9. 2016 a vyrozumění o zahájení exekuce mu bylo doručeno až dne 8. 9. 2016. Dle názoru stěžovatele bylo za těchto okolností nutno veškeré náklady exekučního řízení, vzniklé na straně exekutora či oprávněného v době po úhradě dluhu, považovat za neúčelně vynaložené. Stěžovatel měl rovněž za nepřípustné, aby mu nebyly uhrazeny náklady na právní zastoupení, jež v souvislosti s návrhem na zastavení exekuce vynaložil, neboť by mu tím bylo v podstatě odpíráno právo na právní pomoc, resp. byl by trestán za to, že po právu a s plným úspěchem uplatnil svá práva.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ní v převážné části zopakoval námitky, jež uplatnil v předchozím průběhu řízení a s nimiž se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Okresní soud pokládal za podstatné, že stěžovatel splnil svůj závazek až poté, co oprávněný podal návrh na nařízení exekuce. Byl to tedy stěžovatel, kdo procesně zavinil, že exekuce byla zastavena. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, není tedy oprávněn jej, s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti stojícího mimo soustavu obecných soudů, jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud toliko dodává, že stěžovatel nesprávně odvozuje právo na náhradu nákladů exekuce z "úspěchu" v řízení o návrhu na zastavení exekuce. Na exekuční řízení je naopak nutno nahlížet jako na celek a z tohoto hlediska byl stěžovatel neúspěšný, neboť splnil, co po něm oprávněný prostřednictvím návrhu na nařízení exekuce požadoval. Oprávněný přitom neměl žádnou možnost, jak zahájení exekuce předejít, neboť plnění dluhu se časově krylo s doručením vyrozumění o zahájení exekuce. Ústavní soud zdůrazňuje, že to byl stěžovatel, kdo se ocitl v prodlení s plněním svých závazků, bylo by tedy nespravedlivé, aby náklady, které neplněním svých závazků vyvolal, včetně nákladů spojených s řízením o zastavení exekuce, byly přenášeny na oprávněného.
Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, vzhledem k výši náhrady nákladů řízení, stanovené napadeným rozhodnutím soudního exekutora, že se jedná o věc v rovině ústavněprávního přezkumu bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu