ECLI:CZ:US:2018:1.US.3892.17.1
sp. zn. I. ÚS 3892/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Švejdy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ze dne 13. 10. 2017 č. j. ZT 115/2016-1189 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 27. 7. 2017 č. j. KRPC-61165-1687/TČ-2016-020080, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích a Policie České republiky, jako účastníků řízení, a společnosti ČEPRO, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s porušením čl. 2 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel a dalších šestnáct osob bylo obviněno ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) a písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona. V rámci trestního řízení byly stěžovateli odňaty, popř. jím byly vydány blíže specifikované ropné uhlovodíkové látky (motorová nafta), které byly napadeným usnesením Policie České republiky vydány dle §80 odst. 1 trestního řádu společnosti ČEPRO, a. s. Podle policejního orgánu bylo možné v dané fázi přípravného řízení učinit bez důvodných pochybností závěr, že motorová nafta (dále též "věc") vydaná obviněným byla odcizena společnosti ČEPRO, a. s., z jejího skladu 02 Bělčice jednáním, pro které bylo zahájeno trestní stíhání. Stížnost stěžovatele do usnesení policejního orgánu o vydání věci Okresní státní zastupitelství ve Strakonicích zamítlo jako nedůvodnou. Zdůraznilo, že v dané chvíli není o vlastnictví vydávané věci pochyb a nic nebrání jejímu vydání, navíc jde o věc, která podléhá procesu stárnutí. Okresní státní zástupce reagoval i na jisté neshody odebraných vzorků s motorovou naftou skladovanou ve společnosti ČEPRO, a. s., vysvětlením, že byly do určité míry zapříčiněny nevhodným skladováním a přeléváním motorové nafty do použitých obalů, takže nelze vyloučit příměs jiných látek.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel zpochybnil naplnění zákonných předpokladů k vydání předmětné věci společnosti ČEPRO, a. s., poukázal na to, že v dosavadním průběhu trestního řízení opakovaně zpochybnil její vlastnické právo a z jeho procesních úkonů vyplynulo, že k předmětné věci uplatňuje vlastnické právo on sám. Nebylo-li v dané fázi řízení prokázáno, komu svědčí vlastnické právo k vydávané věci, měla být věc v případě pochybností uložena do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, měla být upozorněna, aby jej uplatnila v občanskoprávním řízení. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na konkrétní nálezy Ústavního soudu a judikát Nejvyššího soudu. Napadená rozhodnutí rovněž označil za libovolná - policejnímu orgánu vytkl, že svoje usnesení o vydání věci pojal v podstatě jako rozhodnutí o vině stěžovatele, což je nepřípustné, a argumentaci státního zástupce označil za rozporuplnou, neboť na jedné straně konstatoval nízkou shodu mezi věcí zabavenou stěžovateli při domovní prohlídce a pohonnými hmotami skladovanými ve společnosti ČEPRO, na druhé straně však uzavřel, že tato neshoda nebrání vydání věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že rozhodnutí podle §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter a není ani rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci. Stěžovateli tak zůstává zachována možnost (podle výsledku trestního řízení) uplatnit svá práva v občanském soudním řízení, v němž se projednávají spory, které vyplývají z poměrů soukromého práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2307/13 ze dne 23. 2. 2015, N 41/76 SbNU 553).
Lze též poznamenat, že nebyly vydány věci určené individuálně, což znamená, že i kdyby orgány činné v trestním řízení posléze uzavřely, že stěžovatel se vytýkaného trestného jednání nedopustil, nic nebrání jejich vrácení, resp. nahrazení. I z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud hypotetický zásah do práv stěžovatele za tak zásadní, že bylo lze uvažovat o porušení jeho základních práv a svobod.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal existenci specifických okolností, které vedly k vydání nálezů sp. zn. I. ÚS 178/01 ze dne 27. 11. 2002, N 147/28 SbNU 335, sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. 10. 1998, N 130/12 SbNU 239 (existence více kupních smluv) či nálezu sp. zn. IV. ÚS 66/99 ze dne 16. 4. 1999, N 54/14 SbNU 13 (probíhají spor o vlastnické právo), na které stěžovatel poukázal, a nezjistil ani žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení práva stěžovatele na řádný proces, které by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah ve formě kasačního nálezu. Lze dodat, že napadená rozhodnutí jsou přiměřeným způsobem odůvodněna a ve svém celku přesvědčivá. Stěžovatel sice zpochybňuje některé jednotlivé argumenty orgánů činných v trestním řízení, opomíjí však jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech. Ty podle přesvědčení Ústavního soudu poskytují dostatečnou oporu pro skutkové i právní závěry, který orgány činné v trestním řízení učinily.
Ústavní soud dodává, že obdobnými ústavními stížnostmi (podanými dalšími dvěma spoluobviněnými) se již zabýval, přičemž neshledal důvody, pro které by se měl od tam uvedené argumentace jakkoliv odchýlit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3946/17 ze dne 10. 1. 2018 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3954/17 ze dne 30. 1. 2018). Jak též uvedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 3946/17, napadená rozhodnutí nehrají žádnou roli při rozhodování o vině a trestu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu