ECLI:CZ:US:2018:1.US.3900.17.1
sp. zn. I. ÚS 3900/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Aloise Fojtácha a 2) Ing. Zdeňky Fojtáchové, zastoupených Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4420/2017-149 ze dne 4. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), odmítnuto dovolání stěžovatelů s odůvodněním, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé v něm jednak nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, a dále absentoval i dovolací důvod, přičemž pro tyto vady nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost lze dodat, že dovolání směřovalo do rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 173/2016-85 ze dne 30. 8. 2016, kterým byl k odvolání žalobce Daniela Frička změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ č. j. 3 C 304/2015-56 ze dne 5. 2. 2016 tak, že žalovaný - stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 506 000 Kč s příslušenstvím z titulu kupní ceny za postoupenou pohledávku. Stěžovatelka v řízení vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného.
V ústavní stížnosti stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytkli, že se ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 nedostatečně vypořádal s jejich dovolacími argumenty. Zastávali názor, že v dovolání řádně specifikovali předpoklady jeho přípustnosti i dovolací důvod, kteréžto náležitosti později po věcné stránce rozvedli v doplňujícím podání. Takový postup zákon nezapovídá. Dovolání tedy netrpělo žádnými vadami, které by bránily v pokračování dovolacího řízení, a pokud je za dané situace Nejvyšší soud odmítl, porušil tím stanovení §243c odst. 3 o. s. ř. Napadené rozhodnutí stěžovatelé označili za formalistické a současně nepřezkoumatelné, neboť v něm Nejvyšší soud neuvedl konkrétní důvod pro odmítnutí dovolání. Výše vypočtená pochybení dovolacího soudu měla pak dle stěžovatelů za následek porušení jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za situace, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Pro posouzení stížnostního návrhu považuje Ústavní soud za klíčové zodpovězení otázky, zda Nejvyšší soud při svém rozhodování adekvátně zohlednil ústavně zaručené právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy zda jeho interpretace právních norem upravujících náležitosti dovolání není projevem tzv. přepjatého formalizmu, a zda dostatečně reflektuje zmíněné ústavně zaručené základní právo, nebo zda to (naopak) nebyli samotní stěžovatelé, kdo nerespektoval "stanovený" (procesní) postup a na (dovolací) soud se obrátili s nikoliv řádným podáním. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 3 C 304/2015. Po jeho prostudování se nakonec přiklonil ke druhé ze shora naznačených možností, tj. ztotožnil se s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovateli uplatněné dovolání trpělo vadami.
V zákonem stanovené lhůtě (dne 12. 12. 2016) stěžovatelé doručili soudu toliko blanketní dovolání, ve kterém vyjádřili nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, že je třeba smlouvu o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi žalobcem jako postupitelem a stěžovatelem jako postupníkem dne 10. 4. 2013, považovat za platný právní úkon. K dovolacímu důvodu pak toliko poznamenali, že rozhodnutí odvolacího soudu podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a co do přípustnosti se omezili na částečnou citaci ustanovení §237 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že výše uvedenými formulacemi dostáli požadavkům kladeným na obsah dovolání. Dle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je dovolatel, mimo jiné, povinen uvést důvod dovolání, a to způsobem, že identifikuje (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vyloží, v čem má být tato nesprávnost spatřována. Dále je odvolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). To znamená, že dovolatel by měl jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek zaznamenaných (zde) v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jak vidno, náležitosti dovolání jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Navíc v době sepisu dovolání stěžovatelů již k této problematice existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Stěžovatelům tudíž nemohly při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co mají v dovolání uvést. Navzdory tomu se v projednávané věci stěžovatelé na Nejvyšší soud obrátili s dovoláním zjevně postrádajícím shora popsané obligatorní náležitosti. Reagoval-li Nejvyšší soud tak, že podané dovolání odmítl, což zevrubně odůvodnil, nelze mu z ústavně právního hlediska nic vytknout (k tomu blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Protiústavnost nelze spatřovat ani v postupu Nejvyššího soudu, který nepřihlížel k doplňujícímu podání stěžovatelů. Jestliže totiž v jejich dovolání ze dne 11. 12. 2016 absentovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu dovolání, pak bylo možné toto pochybení dle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. napravit jen do uplynutí dovolací lhůty. V tomto případě lhůta skončila již dne 21. 12. 2016, přičemž doplnění dovolání stěžovatelé předložili až dne 13. 6. 2017, tedy zjevně opožděně.
Obsahu napadeného rozhodnutí nekoresponduje rovněž námitka stěžovatelů, že nebyl objasněn konkrétní důvod vedoucí k odmítnutí jejich dovolání. Skutečnost, že předmětné dovolání trpí vadami, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, je v usnesení Nejvyššího soudu explicitně vyjádřena a dále zdůvodněna na jeho straně druhé. Stěžovatelé s ní ostatně polemizují v ústavní stížnosti, což samo o sobě vyvrací jejich tvrzení, že rozhodnutí Nejvyššího soudu trpí nepřezkoumatelností.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv neprokázali. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu