ECLI:CZ:US:2018:1.US.3912.17.1
sp. zn. I. ÚS 3912/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Jírů, právně zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 1898/2017-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 7. 2015, č. j. 23 D 138/2014-123, bylo ve věci dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce uloženo stěžovateli a 1. vedlejší účastnici (Jarmile Čekanové Prelovské) podat žalobu na určení, zda byla zůstavitelka ke dni úmrtí vlastnicí v usnesení vyjmenovaných věcí.
Stěžovatel s názorem soudu nesouhlasil a podal odvolání, ve kterém namítal, že má být nejprve postaven na jisto okruh dědiců, než bude prostřednictvím určovacích žalob zjišťován obsah dědictví. V doplnění odvolání stěžovatel uvedl, že okruh dědiců v řízení o dodatečném projednání dědictví má být posouzen podle svatební smlouvy a tehdy platných právních předpisů.
Krajský soud k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil a doplnil v záhlaví nového účastníka řízení - 4. vedlejšího účastníka. V usnesení krajský soud sám hodnotil svatební smlouvu, přičemž dospěl k závěru, že nemá náležitosti pořízení pro případ smrti - odkazu, proto je třeba okruh dědiců určit podle zákonné posloupnosti.
Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, přičemž formuloval dvě otázky zásadního právního významu, totiž 1) zda je přípustné rozhodovat o dědění konkrétních věcí, náležejících do dědictví, dříve, než je na jisto postaven okruh účastníků dědického řízení a existence a platnost listiny, obsahující poslední vůli zůstavitele, a 2) zda je odvolací soud oprávněn hodnotit důkaz, který nebyl v řízení před soudem I. stupně řádně proveden a k němuž účastníci neměli možnost se vyjádřit. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že je nepřípustné.
Stěžovatel má za to, že mu bylo v řízení před obecnými soudy znemožněno řádně hájit svá práva. Poukázal přitom na skutečnost, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla k důkazu provedena svatební smlouva. Stěžovateli tím byla odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor okresního i krajského soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí. Stěžovateli tak mělo být znemožněno reálně a efektivně hájit před krajským soudem svá práva. Svatební smlouva má přitom podle stěžovatele zásadní význam pro stanovení okruhu dědiců, neboť může být posouzena jako titul pro nabytí vlastnického práva jeho rodičů ke statku nebo jako pořízení pro případ smrti. Krajský soud oproti soudu okresnímu svatební smlouvu hodnotil, nicméně neposkytl stěžovateli možnost se k ní jakkoliv vyjádřit.
Shora tvrzený nesprávný postup obecných soudů Nejvyšší soud opomenul a nezabýval se jím předloženou otázkou zásadního právního významu, zda je odvolací soud oprávněn hodnotit důkaz, který nebyl v řízení před soudem I. stupně řádně proveden a k němuž účastníci neměli možnost se vyjádřit.
Výše uvedeným postupem Nejvyššího soudu mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že stěžovatel musí v dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, jež jsou vymezeny v ustanovení §237-238a o. s. ř. Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že tento považoval dovolání za nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal toliko na dvě otázky, jimž přisuzuje zásadní právní význam, ale nijak nezpochybnil závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Za tohoto stavu, kdy stěžovatel nezpochybnil, že se alespoň pokusil v dovolání vymezit některý ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání, není Nejvyššímu soudu v jeho závěrech čeho vytknout.
Nad nezbytnou míru odůvodnění Ústavní soud uvádí k námitce, vztahující se k provádění důkazů před odvolacím soudem, že tento postup je předpokládán ustanovením §205a o. s. ř. Není přitom pochyb o tom, že stěžovatel měl dostatečný procesní prostor na to, aby se s provedeným důkazem (svatební smlouvou) seznámil, neboť to byl právě on, kdo ji předložil již před soudem prvního stupně. Pokud se stěžovatel odvolává na procesní práva ostatních účastníků, přehlíží, že základní práva a svobody jsou vždy spojena přímo s konkrétním jednotlivcem, jehož postavení je v řízení před Ústavním soudem nezastupitelné. Jinými slovy řečeno, má-li stěžovatel za to, že bylo zasaženo do základních práv a svobod jiných osob, je především na nich, aby se svých práv domáhali. Zákon o Ústavním soudu neumožňuje podání tzv. actio popularis.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu