ECLI:CZ:US:2018:1.US.3947.17.1
sp. zn. I. ÚS 3947/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou, se sídlem Gorkého 11, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. února 2017 č. j. 84 Nc 38/2014-1176 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2017 č. j. 21 Co 116/2017-1311, 21 Co 117/2017, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. prosince 2017, navrhoval podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení prvního výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. února 2017 č. j. 84 Nc 38/2014-1176 a zrušení prvního a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2017 č. j. 21 Co 116/2017-1311, 21 Co 117/2017. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. února 2017 č. j. 84 Nc 38/2014-1176 ve věci o výkon rodičovské odpovědnosti, výživného a styku, nezletilého M. svěřil do péče matky (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu syna s účinností od 1. února 2013 měsíčně částkou 12 000 Kč (výrok II.) a splatit dluh na výživném za dobu od 1. února 2013 do 28. února 2017 ve výši 580 000 Kč (výrok III.), upravil styk stěžovatele s nezletilým synem na každou první lichou neděli v měsíci od 9:00 hodin do 18:00 hodin a každoročně od 9:00 hodin dne 15. července do 18:00 hodin 24. července (výrok IV.), stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady státu ve výši 10 800 Kč (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Opravným usnesením městský soud provedl opravu výroku III. tak, že dluh vyčíslil ve výši 568 000 Kč.
3. K odvolání podanému matkou do výroku IV. a stěžovatelem v celém rozsahu, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. září 2017 č. j. 21 Co 116/2017-1311, 21 Co 117/2017 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a V. potvrdil, ve výrocích II., III. a VI. rozsudek zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ve výroku IV. změnil rozsudek tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým synem každou první lichou neděli v měsíci od 9:00 hodin do 18:00 hodin.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl zejména provedené důkazní řízení a namítal, že ve výchovné péči o nezletilého syna celé tři roky probíhala střídavá péče v režimu po týdnech a proto navrhoval soudu v takto nastaveném režimu pokračovat. Matka nezletilého po rozpadu jejich vztahu začala podle tvrzení stěžovatele mu ve styku s nezletilým synem bránit a v červnu roku 2016 podala návrh na zákaz styku nezletilého se stěžovatelem.
5. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně ve věci rozhodoval bez provedení navržených důkazů, aniž postavil a objasnil skutkovou situaci ve výchovné péči, opíral se o informace kolizního opatrovníka, které však vycházely pouze z podání matky nezletilého syna, nikdy nebyly soudem objektivně ověřovány a na četná vyjádření stěžovatele v tomto směru soud nebral zřetel. Oba ve věci rozhodující soudy pak podle názoru stěžovatele rezignovaly na svoji důkazní aktivitu.
6. Stěžovatel tvrdil, že mu byla napadenými rozhodnutími odňata možnost spolupodílení se a kontroly výchovy nezletilého. Dále stěžovatel namítal, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho návrhem na odvolání kolizního opatrovníka, poukázal na porušení metodiky znaleckého zkoumání a nepřiměřenou délku řízení, takže došlo k dlouhodobé separaci stěžovatele od nezletilého syna a k dlouhodobé manipulaci mysli nezletilého syna ze strany jeho matky.
7. Stěžovatel rovněž tvrdil, že došlo k porušení zásady hospodárnosti a procesní ekonomičnosti probíhajícího řízení, k porušení zásady rovnosti stran a k jeho diskriminaci podle pohlaví. Z uvedených důvodů stěžovatel žádal Ústavní soud o posouzení, zda ve věci rozhodující soudy neporušily jeho základní práva a svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
12. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
13. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely, celou věcí se podrobně zabývaly, s námitkami vznesenými stěžovatelem se řádně vypořádaly, svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
14. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a z něj plynoucích skutkových zjištění dospěl k závěru, že výchovu nezletilého zajišťuje stěžejně matka, činí tak řádně bez jakýchkoliv závad a lze důvodně předpokládat, že na odpovídající úrovni péči o nezletilého zajistí i do budoucna. Proto nezletilého svěřil do péče matky a stěžovateli stanovil výživné od zrušení společné domácnosti, tj. od 1. února 2013.
15. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku k návrhu stěžovatele na odvolání kolizního opatrovníka uzavřel, že kolizní opatrovník důsledně vycházel z postojů nezletilého a jeho zájmů a subjektivní přesvědčení stěžovatele, že si počínal způsobem, kdy dbal pouze zájmů matky, žádnými objektivními důkazy podloženo nebylo. Nezletilý byl rovněž slyšen odvolacím soudem, přičemž vyslovil přání bydlet s matkou.
16. K námitkám stěžovatele ohledně délky soudního řízení odvolací soud uvedl, že soudní řízení bylo skutečně delší, než tomu standardně bývá, dílem to bylo způsobeno nutností vypracování znaleckého posudku, zejména však velkým množstvím návrhů na vydání předběžného opatření, pro které bylo nutno spis s odvoláním opakovaně předkládat odvolacímu soudu.
17. Odvolací soud pak nepovažoval za potřebné vypracování revizního znaleckého posudku z oboru psychologie, neboť neměl důvod pochybovat o správnosti a úplnosti závěrů znaleckého posudku znalce PhDr. Mezníka, které korespondují s ostatními zjištěními vyplývajícími ze spisu. Odvolací soud se ztotožnil se správností rozhodnutí soudu prvního stupně, který nezletilého svěřil do péče matky, avšak neakceptoval přání, které vyslovil nezletilý po omezení rozsahu kontaktu se stěžovatelem, neboť má za to, že je třeba, byť i v minimálním rozsahu, zachovat kontakt stěžovatele a jeho syna.
18. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele o porušení principu rovnosti účastníků řízení. K uplatnění této námitky Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou právní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
19. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci podle pohlaví za strany soudů je možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že byl právě v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadených rozhodnutí.
20. Vycházeje z těchto závěrů Ústavní soud ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu