ECLI:CZ:US:2018:1.US.4.18.1
sp. zn. I. ÚS 4/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Babušky, CSc., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, Na Riviéře 123, Zbečno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 As 361/2016-75, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2016, č. j. 30 A 179/2015-116, Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 10. 2015 č. j. 274/LP/15 a rozhodnutí Městského úřadu Cheb ze dne 10. 3. 2015 č. j. MUCH 19880/2015/Šin, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel a vedlejší účastník ČEZ Distribuce byli účastníky řízení, ve kterém Městský úřad Cheb, odbor stavební a životní prostředí jako vyvlastňovací úřad rozhodnutím o vyvlastnění ze dne 10. 3. 2015, č. j. MUCH 19880/2015/Šin, rozhodl o omezení vlastnického práva stěžovatele zřízením věcného břemene k pozemkům ve vlastnictví stěžovatele, spočívajícího ve strpění umístění stavby distribuční soustavy spočívající v přetnutí pozemků vodiči vedení. Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodnutím ze dne 16. 10. 2015, č. j. 274/LP/15, zamítl odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí o vyvlastnění a potvrdil je. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 30 A 179/2015-116, zamítl žalobu stěžovatele, kterou se stěžovatel domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu zamítl.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vytýkal správním orgánům především tu skutečnost, že účastníkům řízení podle §85 odst. 2 stavebního zákona bylo územní rozhodnutí o umístění stavby venkovního vedení, doručováno ve smyslu §144 odst. 6 správního řádu veřejnou vyhláškou. Stěžovatel se však o této vyhlášce dozvěděl až v souvislosti s vyvlastňovacím řízením a nemohl tak včas uplatnit své námitky proti vydání územního rozhodnutí. Správní orgány a krajský soud na tuto jeho argumentaci v odůvodnění napadených rozhodnutí nereagovaly. Nejvyšší správní soud pouze uvedl, že si měl stěžovatel počínat tak, aby si jiným způsobem přiměřeně zajistil povědomí o řízeních týkajících se pozemků v jeho vlastnictví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že velký počet účastníků řízení nemůže být bez dalšího důvodem pro to, aby správní orgán doručoval účastníkům řízení rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Podle něj by rozhodujícím kritériem pro posouzení toho, zda lze účastníkům doručit písemnost veřejnou vyhláškou anebo zda je třeba jim písemnost doručit jednotlivě, mělo být to, jaké dopady může mít veřejnou vyhláškou doručovaná písemnost na práva a povinnosti účastníků. Toto kritérium musí být pro správní orgán podle stěžovatele prioritní.
Podle stěžovatele není pochyb, že uvedené rozhodnutí o umístění stavby má podstatný dopad do práv účastníků řízení podle §85 odst. 2 stavebního zákona. Tato skutečnost podle něj vylučuje možnost doručit dotčeným účastníkům rozhodnutí o umístění stavby veřejnou vyhláškou. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími orgánů státní moci bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Podle náhledu Ústavního soudu se s argumentací stěžovatele přiléhavě vypořádal v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší správní soud, který uzavřel, že v případě, kdy se stěžovatel na dotčených pozemcích fakticky nezdržuje, nese rizika spojená se správou nemovitostí "na dálku". Stěžovatel si měl počínat tak, aby si zajistil povědomí o řízení týkajících se pozemků v jeho vlastnictví. V podrobnostech lze na rozsudek Nejvyššího správního soudu zcela odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu