ECLI:CZ:US:2018:1.US.4014.17.1
sp. zn. I. ÚS 4014/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Ing. Daniely Šmidrkalové, zastoupené JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou, se sídlem Odlehlá 321/67, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2016 č. j. 6 C 337/2005-427, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. února 2017 č. j. 6 C 337/2005-442 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2017 č. j. 58 Co 316/2017-486, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2017, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. října 2016 č. j. 6 C 337/2005-427 ve věci žalobce Pavla Šmidrkala proti žalované stěžovatelce o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zastavil řízení v té části, kde se žalobce domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům vedeným ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr PK parc. č. X1 a PK parc. č. X2 v k. ú. Horní Počernice (výrok I.), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. X3, jehož součástí je stavba č. p. X4, a k pozemku parc. č. X5 v k. ú. Horní Počernice (výrok II.). Předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok III.), žalobci uložil povinnost na vypořádacím podílu k nemovitostem uvedeným ve výroku III. zaplatit stěžovatelce částku 1 074 292 Kč (výrok IV.), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X6 a k pozemku parc. č. X2 k. ú. Horní Počernice (výrok V.), uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky (výrok VI.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na vypořádacím podílu k nemovitostem uvedeným ve výroku VI. žalobci 296 284 Kč (výrok VII.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 182 358,45 Kč (výrok VIII.) a stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 36 078 Kč (výrok IX.). Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 28. ledna 2017.
3. Usnesením ze dne 24. února 2017 č. j. 6 C 337/2005-442 Obvodní soud pro Prahu 9 odmítl odvolání stěžovatelky, doručené soudu dne 31. ledna 2017, proti shora uvedenému rozsudku, neboť bylo podáno opožděně. Stěžovatelka proti citovanému usnesení podala odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. srpna 2017 č. j. 58 Co 316/2017-486 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že za situace, kdy bylo ve věci nařízeno jednání na den 18. října 2016, a z tohoto jednání se omluvila, obvodní soud v jednání pokračoval bez přítomnosti stěžovatelky a poté odročil jednání za účelem publikace rozhodnutí ve věci na 27. října 2016 v 8:30 hod., nebyla stěžovatelka na tomto nařízeném jednání přítomna, neboť k němu nebyla řádně předvolána.
5. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, který byl na tomto jednání vyhlášen, byl stěžovatelce doručován jednak na adresu B., P. (dne 13. ledna 2017) a rovněž i na doručovací adresu N., P. (dne 12. ledna 2017), v obou případech vhozením do domovní schránky po uplynutí posledního dne desetidenní lhůty. Stěžovatelka se o existenci rozsudku dozvěděla tak, že písemnost obsahující rozsudek vyzvedla z domovní schránky na adrese trvalého pobytu B., P. dne 28. ledna 2017. Stěžovatelka ještě týž den podala na poštovním úřadu odvolání. Obvodní soud pro Prahu 9 však usnesením ze dne 24. února 2017 č. j. 6 C 337/2005-442 podané odvolání odmítl jako opožděné.
6. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. srpna 2017 č. j. 58 Co 316/2017-486 napadené usnesení jako věcně správné potvrdil s tím, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud pro určení doby doručení a počátku běhu odvolací lhůty vycházel z doručování na korespondenční adresu, nikoliv z doručování na adresu trvalého pobytu. Podle závěru odvolacího soudu nic na tom nemění ani skutečnost, že rozsudek byl zcela nadbytečně doručován rovněž na adresu trvalého pobytu. Na tuto adresu doručováno být nemělo a doba doručení na tuto adresu tak neměla pro posouzení počátku běhu odvolací lhůty žádný význam.
7. Stěžovatelka s tímto závěrem učiněným obecnými soudy nesouhlasí s tím, že ve svých podáních soudu výslovně nesdělila a nežádala o doručování všech písemností konkrétně a jen výhradně na doručovací adresu. Podle názoru stěžovatelky, pokud obvodní soud odeslal jednu a tutéž zásilku na obě dvě adresy, na nichž se stěžovatelka zdržuje, měl by nést následky vyplývající z jejich doručení, společně s jejich zákonnými lhůtami pro odvolání a pro běh odvolací lhůty by mělo být rozhodné pozdější doručení písemnosti. A to i proto, že stěžovatelka je právním laikem, nevěděla tedy doručení kterého rozsudku na kterou adresu je účinné, nadto ihned dbala svých práv a v den, kdy se s rozsudkem fakticky seznámila, podala proti němu opravný prostředek. Stěžovatelka má za to, že na počátku všeho stojí pochybení soudu prvního stupně, který ji nepředvolal v souladu se zákonem na jednání, na kterém byl onen rozsudek vyhlášen. Postupem ve věci rozhodujících soudů ji tak bylo podle jejího názoru odepřeno právo na přezkoumání rozhodnutí vyšším soudem, byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení.
8. Stěžovatelka dále ze soudního spisu v únoru 2017 zjistila, že v souvislosti s jednáním nařízeným soudem prvního stupně na 18. října 2016, bylo dne 20. října 2016 právním zástupcem žalobce doručeno elektronickou poštou soudu sdělení ze dne 19. října 2016 společně s fotodokumentací, toto sdělení - vyjádření žalobce ze dne 19. října 2016 soud založil do spisu, avšak stěžovatelce jako žalované jej k vyjádření nezaslal. Rovněž na jednání konaném dne 18. října 2016 byly ze strany žalobce do spisu založeny další (nové důkazy) a stěžovatelka, která nebyla na tomto jednání přítomna, nebyla ani jiným způsobem s těmito důkazy seznámena. Tím jí byla odňata její možnost se k těmto důkazům vyjádřit.
9. Stěžovatelka proto namítala, že s ohledem na svoji omluvenou nepřítomnost na jednání dne 18. října 2016 a neúčast na jednání dne 27. října 2016, nebyla soudem poučena ve smyslu §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soud tímto postupem měl stěžovatelce odebrat její zákonem stanovené právo vyjádřit se k dokazování, ke skutkové a právní stránce věci, přednést a předložit rozhodné skutečnosti před vyhlášením rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
12. Ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2016 č. j. 6 C 337/2005-427 je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, odvolání (§201 a násl. o. s. ř.), na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V této části je proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
13. Pokud se týká ústavní stížností napadených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. února 2017 č. j. 6 C 337/2005-442 a Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2017 č. j. 58 Co 316/2017-486, rovněž i zde je třeba postupovat podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž jak výše uvedeno, ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem je i žaloba pro zmatečnost. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání.
14. Tvrdí-li stěžovatelka, že ze strany soudů byl učiněn vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u civilních soudů ještě před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní stížnost má totiž pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.
15. Jelikož za dané situace existovala možnost domáhat se ochrany práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost a z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tohoto mimořádného opravného prostředku využila, Ústavní soud ústavní stížnost i v této části posoudil jako návrh nepřípustný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2017 sp. zn. I. ÚS 4233/16 a ze dne 18. ledna 2018 sp. zn. IV. ÚS 3335/17).
16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj