ECLI:CZ:US:2018:1.US.4116.17.1
sp. zn. I. ÚS 4116/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, Türkova 2319/5b, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 6 To 422/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2017 sp. zn. 2 PP 41/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, které však bylo toliko nevyplněným vzorem, z něhož bylo seznat pouze to, který soud jej vydal a že se jedná o trestní věc. Předvolání obsahovalo dále údaj o tom, kde a kdy se veřejné zasedání koná a jakým způsobem se lze z něj omluvit. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo sděleno, čeho se veřejné zasedání má týkat. Tuto námitku vznesl stěžovatel ostatně na samotném veřejném zasedání, kde současně vyjádřil žádost o odročení, aby se na zasedání mohl připravit. Předmět řízení mu byl přitom sdělen až při samotném veřejném zasedání, kde se stěžovatel chtěl nechat zastoupit obhájcem. Nalézací soud podle stěžovatele jeho nároky ignoroval, čímž mu upřel právo na obhajobu a spravedlivý proces.
Stížnostní soud v napadeném usnesení nepopřel, že stěžovateli nebylo předem sděleno, o čem má být při veřejném zasedání rozhodováno, ale vyjádřil se - zjednodušeně, že to měl stěžovatel poznat ze spisové značky. Takový názor je však třeba podle stěžovatele odmítnout, neboť jak plyne z předloženého předvolání, spisová značka z něj není seznatelná. Není povinností stěžovatele, aby pochybení soudu sám napravoval, když v rámci výkonu trestu odnětí svobody nemá ani reálné možnosti, jak si řádně zjistit, jaké věci a jakého konkrétního řízení se předvolání bude týkat.
Dále stěžovatel odkázal na ustanovení §233 odst. 2 tr. ř., které stanoví pětidenní lhůtu na přípravu. Toto ustanovení nebylo podle stěžovatele dodrženo. Ten tak nevěděl, na co se má připravovat. Soud přitom rozhodl, že stěžovatel má vykonat zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím soudu.
Stěžovatel má za to, že shora popsaným způsobem došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Závěrem stěžovatel poukázal na svůj neblahý zdravotní stav.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Podle náhledu Ústavního soudu, je třeba dát stěžovateli jednoznačně zapravdu v tom smyslu, že Obvodní soud pro Prahu 4 pochybil, když nepředvolal stěžovatele způsobem, z něhož by bylo zřejmé, co bude předmětem veřejného zasedání. Stěžovatel má pravdu v tom, že předvolání samotné neobsahuje ani spisovou značku, pod níž je věc projednávána a která by mohla stěžovateli napovědět, čeho se věc týká. Jediné, co bylo z předvolání postaveno na jisto, je to, že se jedná o trestní věc, kdo je předvolán a kdy a kde se bude veřejné zasedání konat. To je však značně málo a obvodnímu soudu je třeba takovéto pochybení důrazně vytknout.
Ústavní soud je toho názoru, že bez pečlivého odůvodnění stížnostního soudu, jakož i specifických okolností případu, by nezbývalo, než ústavní stížností napadená usnesení zrušit.
Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu vyplývá, že tento se okolnostmi předvolání pečlivě zabýval a zvažoval, zda pochybením nalézacího soudu mohlo dojít k reálnému porušení práv stěžovatele. Jinými slovy se zabýval tím, zda procesní pochybení nalézacího soudu, mohlo mít dopad do práv stěžovatele v materiálním slova smyslu.
Stížnostní soud stran nedoložené spisové značky odkázal stěžovatele na doručenku, z níž je spisová značka dobře zřetelná. Tuto spisovou značku městský soud logicky propojil s řízením, v němž byl stěžovatel podmínečně propuštěn z výkonu trestu. V projednávané věci nelze přehlédnout tu skutečnost, že stěžovatel vykonával v minulosti praxi advokáta. Není tedy pochyb o tom, že byl ve věci dobře orientovaný a pokud měl nějakou pochybnost, nic mu nebránilo tuto vyjasnit. Advokát je právní profesionál, jemuž jsou dobře známy nejen náležitosti předvolání k veřejnému zasedání, ale též trestního procesu jako takového. Ústavní soud, stejně jako soud městský, nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel dobře věděl, co je předmětem veřejného zasedání, jak se na něj připravit a jakým způsobem se bránit. V případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená usnesení zrušil, jednalo by se o úkon formalistický, bez reálného dopadu do práv stěžovatele. To je třeba zdůraznit. Z odůvodnění stížnostního soudu se podává, že veřejné zasedání se konalo za 14 dnů poté, co stěžovatel obdržel předvolání k veřejnému zasedání. Za tuto dobu stěžovatel neoslovil soud prvního stupně se žádostí o ustanovení obhájce či vysvětlení, k jakému řízení je předvoláván. Městský soud v Praze v souvislosti s hodnocením možnosti stěžovatele připravit se na zasedání poukázal na skutečnost, že po svém výslechu a předložení návrhů na doplnění dokazování předložil stěžovatel nalézacímu soudu krátkou cestou protokol o veřejném zasedání Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 4 Nt 20087/2016, z něhož byla pořízena kopie, a tento důkaz byl proveden. Stěžovatel se tedy na veřejné zasedání zjevně musel připravovat. V podrobnostech lze na odůvodnění stížnostního soudu odkázat.
Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě došlo k formálnímu pochybení nalézacího soudu, které však vzhledem k výše uvedené argumentaci, nemělo vliv na práva stěžovatele v materiálním slova smyslu. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti neuvádí, jaké jiné námitky než ty, které přednesl v řízení před obecnými soudy, by mohl v novém řízení reálně uvést. V takové situaci považuje Ústavní soud zrušení napadených usnesení za formalistické a nehospodárné.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu