ECLI:CZ:US:2018:1.US.4147.17.1
sp. zn. I. ÚS 4147/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 4 Az 80/2017-18 ze dne 6. 11. 2017 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedené rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě proti rozhodnutí o nepřípustnosti své žádosti o mezinárodní ochranu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2017 č. j. OAM-153/ZA-ZA11-HA10-2017, jímž byla podle ustanovení §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, shledána nepřípustnou žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany a řízení o této žádosti bylo podle ustanovení §25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Stěžovatel spolu s žalobou požádal o přiznání odkladného účinku z důvodu hrozící vážné újmy spočívající v reálné hrozbě nuceného návratu do vlasti. Nepřiznání odkladného účinku by znamenalo odpadnutí překážky výkonu správního vyhoštění a pozdější udělení mezinárodní ochrany by pro něj ztratilo smysl. Ve své správní žalobě však stěžovatel nijak konkrétně netvrdil, v čem by spočívala jeho újma při nuceném návratu do vlasti. Pouze poukazoval na zásadní problém spočívající v neúčasti při soudním jednání ve věci správního rozhodnutí o zastavení azylového řízení. Městský soud v napadeném rozhodnutí připustil, že hrozba absence osobní účasti na soudním projednání, byť namítaná toliko obecně, může být v konkrétním případě důvodem pro přiznání odkladného účinku žalobě, avšak nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle městského soudu je však třeba stěžovatelův zájem na osobní účasti na soudním řízení poměřit s důležitostí veřejného zájmu, jímž je veřejný pořádek v oblasti dohledu a evidence pobytu cizinců, dodržování pobytových právních předpisů a v konečném důsledku i bezpečnost ČR.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání odkladného účinku jeho stížnosti by pro něj znamenalo skončení ochranného působení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, a tedy nebezpečí jeho nuceného vycestování. Stěžovatel zdůrazňuje, že nepřiznání odkladného účinku jeho stížnosti by pro něj znamenalo újmu zcela fatální a nenapravitelnou, jelikož by došlo k samotné realizaci jeho vyhoštění do Vietnamu. Byl by tedy naplněn cíl, proti kterému se brání, a české obecné soudy by mu nemohly poskytnout již žádnou relevantní ochranu, protože by fakticky zmizel z jejich dosahu, což se mu jeví jako zcela absurdní a nepřijatelné.
4. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud dlouhodobě zastává postoj, podle něhož v případě správního rozhodnutí, jehož následkem by mělo být nucené opuštění území České republiky, již fakticky samotná nemožnost hájení práv před soudem postačuje ke konstatování důvodnosti odkladného účinku. K právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.
5. To, že se soud ve svém usnesení zcela nedostatečně vypořádal s existující judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se rozhodování o odkladném účinku ve věcech, jež mají za následek nucené opuštění České republiky a přímo ve věcech zastavení azylového řízení, v nichž má být žadatel o mezinárodní ochranu předán podle dublinského nařízení do jiného členského státu, podle názoru stěžovatele vybočuje z úrovně prosté nezákonnosti a zakládá ústavně relevantní zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, to pak platí o to intenzivněji, že stěžovatel ve svém procesním podání předcházejícím vydání napadeného usnesení závěry Nejvyššího správního soudu podrobně osvětlil a předmětnou judikaturu citoval.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Nad to v daném případě se nejedná o meritorní rozhodnutí o věci, ale jen o rozhodnutí o odkladném účinku, na jehož vydání má obecný soud krátkou lhůtu, proto nelze očekávat, že by jeho propracovanost a odůvodnění mělo odpovídat rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud nezpochybňuje, že neudělení odkladného účinku v některých cizineckých věcech (například u ústavní stížnosti proti rozsudku ve věci správního vyhoštění) může být vážným zásahem do práv dotčené osoby, neboť realizace vyhoštění může někdy znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel však namítá v posuzovaném případě pouze zásah do svého práva na spravedlivý proces a zmiňuje sice vážnou újmu, která mu ve Vietnamu hrozí, ale nikterak ji nespecifikuje. Ústavnímu soudu pak nepřísluší, aby dohledával, či dokonce skutkově zjišťoval, zda a jaká újma stěžovateli hrozí, pokud tento žádná tvrzení v tomto směru neuvádí a dovolává se jen svého práva na spravedlivý proces, spočívajícího v tom, aby se krajský soud náležitě vypořádal s jím předestřenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel své námitky, byť se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje proti vyvození právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva.
10. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z mezí své rozhodovací sféry a že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Zásah do jiného základního práva stěžovatele Ústavní soud neshledal, neboť mu stěžovatel nesdělil žádné skutkové ani právní argumenty v tomto směru.
11. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost vyřídil přednostně a neshledal ji důvodnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu