ECLI:CZ:US:2018:1.US.4227.16.2
sp. zn. I. ÚS 4227/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Šimkova 1224, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2016 č. j. 20 Co 260/2016-361 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. dubna 2016 č. j. 0 P 17/2013-335, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a A. P., matky nezletilých dětí a obou nezletilých D. P. a A. P., zastoupených Městským úřadem Havlíčkův Brod, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2016, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na rodinný život a na to, aby mohl řádně pečovat o své nezletilé děti, zaručené čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byla porušena i práva nezletilých dětí na stejnou péči obou rodičů podle čl. 3, čl. 5, čl. 9 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 17/2013 bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu ze dne 7. října 2013 č. j. 0 P 17/2013-112 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 27. března 2014 č. j. 26 Co 627/2013-161 a s rozsudkem okresního soudu ze dne 16. července 2014 č. j. 5 C 52/2014-37, byly nezletilé děti D. a A. po dobu po rozvodu manželství jejich rodičů svěřeny do výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo přispívat na jejich výživu měsíčně stanovenými částkami, byl upraven styk stěžovatele s nezletilými dětmi každý lichý týden v roce od čtvrtka 16:00 hod do pondělí 8:00 hodin a každý sudý týden od středy 13:00 hodin do čtvrtka 8:00 hodin a styk o prázdninách.
3. Podaným návrhem ze dne 29. října 2014 se stěžovatel domáhal změny výchovy obou nezletilých dětí s návrhem na svěření do střídavé péče rodičů s týdenním intervalem. Matka nezletilých dětí s návrhem nesouhlasila. Okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí zamítl. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Krajský soud jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek co do změny výchovy, jako správný potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy rozhodly proti zájmu nezletilých dětí a v rozporu s v té době známou a uznávanou judikaturou. Napadenými rozhodnutími byl omezen ve výkonu svých rodičovských práv, zejména v právu pečovat o své děti. Stěžovatel spatřuje zásadní rozdíl v tom, "podílet se na výchově" při návštěvách dětí u stěžovatele, nebo být rovnocenným rodičem oběma nezletilým. Podle názoru stěžovatele z vypracovaných odborných znaleckých posudků plyne, že z psychologického hlediska je v současné době možné uvažovat o střídavé výchově, přičemž soudy nevycházely ze závěrů a doporučení soudního znalce, ale přiklonily se k doporučení kolizního opatrovníka. Stěžovatel má za to, že pokud soudy rozhodují o úpravě styku rodičů s dítětem, je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k vyjádření.
6. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. srpna 2017 uvedl, že o věci rozhodl v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy. Nemá za to, že by svým rozhodnutím stěžovatele omezil v jeho rodičovských právech, v jeho právu na rodinný život a zejména že by porušil jakékoliv stěžovatelovo ústavně zaručené právo. O věci rozhodl na základě skutkovému stavu odpovídajícího provedeným důkazům, přičemž byl veden především snahou o co nejlepší ochranu zájmů nezletilých dětí. Z provedeného znaleckého posudku pak neplyne, že znalec jednoznačně preferoval střídavou péči jako nejlepší možné řešení. Znalec pouze uvedl, že psychologicky střídavé péči nic nebrání. To ovšem neznamená, že soud musel jen na tomto základě střídavou péči nařídit. Soud byl povinen přihlédnout i ke všem dalším okolnostem a teprve na základě jejich komplexního zhodnocení rozhodnout o další podobě výchovy nezletilých dětí. Stěžovateli pak nelze přisvědčit, pokud se domnívá, že každé jiné řešení než střídavá péče je popřením jeho rodičovských práv a zásahem do jeho ústavně zaručených práv.
7. Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 17. srpna 2017 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s tím, že v řízení bylo postupováno obdobným způsobem jako v ostatních věcech.
8. Městský úřad Havlíčkův Brod, odbor sociálních věcí a školství, jako kolizní opatrovník nezletilých dětí, ve vyjádření ze dne 31. srpna 2017 uvedl, že spisová dokumentace nezletilých byla úsekem SPOD v Havlíčkově Brodě založena v červenci 2012, kdy Městský úřad Havlíčkův Brod byl ustanoven opatrovníkem v řízení o úpravu poměrů pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů.
9. Opětovně byla spisová dokumentace založena v září 2014, jelikož se rodiče dne 26. září 2014 dostavili na úsek SPOD z důvodu nefungující vzájemné komunikace mezi nimi a změny v kontaktech otce s dětmi a dětmi s prarodiči, který fungoval nad rámec styku stanoveného soudem. Rodiče následně na úseku SPOD uzavřeli dohodu ohledně zlepšení komunikace. Zároveň stěžovatel úsek SPOD informoval, že si již k okresnímu soudu podal nový návrh, a to návrh na střídavou péči. Dne 19. listopadu 2014 byl Městský úřad Havlíčkův Brod ustanoven opatrovníkem v řízení o změnu výchovy, kdy stěžovatel navrhoval, aby nezl. děti byly svěřeny do střídavé péče rodičů. S podaným návrhem matka nesouhlasila. V mezidobí si matka podala návrh na změnu úpravy styku stěžovatele s nezl. dětmi, kdy navrhovala, aby po dobu veškerého prázdninového styku stěžovatele s nezl. neplatil běžný týdenní styk. V probíhajícím řízení byl ustanoven znalec Prof. Doc. PhDr. Jan Vymětal z oboru zdravotnictví, odvětví a specializace klinická psychologie, který měl za úkol podat znalecký posudek, případně doplnit znalecký posudek od PhDr. Dany Hrstkové ze dne 05. června 2013. Znalecký posudek byl vypracován dne 18. září 2015.
10. Úsek SPOD Havlíčkův Brod provedl sociální šetření ve vztahu k podanému návrhu u matky i stěžovatele v lednu 2015. Oba rodiče měli vytvořeny vhodné podmínky pro pobyty nezl. dětí. V rámci šetření u matky bylo bez její přítomnosti přiměřeně věku hovořeno o samotě s nezl. D. Nezl. navázal kontakt bez problému, uvedl, že nechce střídavou péči (být týden u taťky a týden u mamky). Jeho přáním bylo, aby vše zůstalo tak, jak to je nyní, tzn. být v péči matky a s otcem se stýkat dle platného rozsudku. Stěžovatel následně uvedl, že nezl. D. mu sdělil své stanovisko ke střídavé péči, tzn. zůstat v péči matky a s otcem se stýkat. V květnu 2015 si okresní soud opět vyžádal zprávu o prošetřených poměrech, jak v bydlišti matky, tak i stěžovatele. Zároveň žádal i zjištění přání nezl. D., zda v jeho názoru nedošlo k nějaké změně, případně konkrétně k jaké, když ve vztahu k podanému návrhu byla zpráva již podána. Přiměřeně věku byl opětovně o samotě proveden pohovor s nezl. D. Opatrovník zvolil pohovor s nezl. v jeho domácím prostředí především z toho důvodu, aby ho co nejméně stresoval a zatěžoval vzhledem k jeho citlivé povaze. Nezl. opětovně sdělil, že si střídavou péči (být týden u taťky a týden u mamky) nepřeje. Jeho přáním je, aby vše zůstalo tak, jak to je nyní. Dne 13. dubna 2016 proběhlo u okresního soudu jednání ve věci návrhu na změnu výchovy a změny úpravy styku stěžovatele s nezletilými. Při závěrečné řeči kolizní opatrovník zdůvodnil své stanovisko, kdy vycházel především z přání nezl. D. I přesto, že znalecký posudek nezpochybňuje možnost střídavé péče, kolizní opatrovník především respektoval stanovisko nezletilého a tím se snažil hájit jeho zájmy. Kolizní opatrovník se domnívá, že nezletilý je již ve věku, kdy je schopen vyjádřit svůj názor a přání.
11. Kolizní opatrovník podotkl, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy by nemělo být přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem a přání dětí, který by měl být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Je toho názoru, že postupem okresního soudu a krajského soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele na rodinný život a péči o děti, který je zaručen v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Nedomnívá se, že byla porušena i práva nezl. dětí na stejnou péči obou rodičů dle čl. 3, čl. 5, čl. 9 a čl. 18 Úmluvy. Nezl. děti jsou se stěžovatelem v pravidelném kontaktu, a přesto, že nejsou svěřeny ve střídavé výchovy, stěžovatel se v rámci jeho kontaktů s nezl. syny může podílet na jejich výchově. Cílem postupu orgánů sociálně právní ochrany není dosáhnout řešení, se kterým budou spokojeni všechny zainteresované strany. Na prvním místě je zajištění náležité ochrany oprávněných zájmů dítěte při současném respektování práv rodičů. Podle závěru kolizního opatrovníka, je rozsudek okresního soudu, který potvrdil i krajský soud, plně v zájmu nezl. dětí.
12. Matka nezletilých dětí ve vyjádření ze dne 5. září 2017 sdělila, že se střídavou výchovou nesouhlasí a ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Rozhodováním okresního soudu ani krajského soudu nedošlo podle jejího názoru k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a na péči o děti, ani nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv nezl. dětí. Rozhodně nebyla rozhodnutím soudu porušena zásada, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou. Stěžovatelem napadená rozhodnuti obecných soudů jsou podle názoru matky v souladu s Ústavou a zohledňuji především zájem nezl. dětí, který je v opatrovnických věcech určujícím. Stěžovatel má vytvořen dostatečný prostor, aby mohl pečovat o děti v zásadě stejnou měrou jako matka, s dětmi má kontakt 7 dní ze čtrnácti. V této době se stěžovatel může podílet na jejich výchově a může posilovat vzájemné citové vztahy. Navíc si děti berou ještě rodiče stěžovatele, kteří s nimi tráví čas v domě stěžovatele. Za tohoto faktického stavu, kdy styk nezl. se stěžovatelem funguje a kdy matka stěžovatele i obě děti informovala, že nemá nic proti styku nad rámec rozsudku, pokud o něj nezletilí projeví zájem, matka nechápe, v čem byl stěžovatel i nezletilí kráceni na svých právech. Stěžovatel se tedy naprosto relevantním způsobem podílí na výchově svých dětí. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že styk s dětmi v jednotlivých týdnech je roztříštěný, pak zapomíná na to, že to byl on, kdy si takovýto styk s dětmi vyjednal, a to konkrétně při jednání u krajského soudu dne 18. března 2014.
13. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení stěžovateli. Stěžovatel ve své replice k těmto vyjádřením ze dne 25. září 2017 vyjádřil nesouhlas s tvrzeními matky a uvedl, že nelze slučovat právo "styku" s nezletilými s právem péče, kdy rodič ve smyslu zákona vykonává rodičovská práva. Na adresu kolizního opatrovníka podotkl, že v předmětné věci rozhodně nepostupoval nestranně. K uvedeným tvrzením krajského soudu stěžovatel uvedl, že není toho názoru, že každé jiné řešení než střídavá péče je popřením jeho rodičovských práv. Stěžovateli šlo v řízení především o zachování jeho práv vůči nezletilým dětem a tomu korespondujícím právům dětí. Nechtěl být a ani nechce být pouze pasivním rodičem, když do této role ho odsoudila matka nezletilých a následně i soudy obou stupňů. Stěžovatel se nechce ani nemůže smířit s rolí rodiče, který se může jen podílet na výchově bez toho, že by o svých dětech mohl jakkoli rozhodovat, pokud mu podle svého uvážení tuto možnost v jednotlivém případě nedá matka nezletilých.
IV.
Procesní podmínky řízení
14. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jež byla napadena ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud již dříve uvedl ve své judikatuře, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
16. K otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud se opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí.
17. V nálezu ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) Ústavní soud shrnul, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů, ovšem pro nenařízení střídavé péče musí soudy uvést relevantní a silné argumenty, resp. se vypořádat s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu jakožto s kritérii ústavně relevantními. Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují (bod 27 a 28).
18. V případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily ústavnost zejména tím, že příslušné normy podústavního práva, zde konkrétně ty, které jsou obsaženy v §888 a §891 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, interpretovaly a aplikovaly ústavně nekonformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) základní právo stěžovatele na rodinný život a na péči o děti, jež jsou garantovány čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud však jde o stanovení samotného rozsahu styku a jeho modalit, toto ovšem je, jak patrno z výše uvedeného, věcí obecných soudů (srov. nález ze dne 15. března 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15).
19. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely, celou věcí se podrobně zabývaly, s námitkami vznesenými stěžovatelem se řádně vypořádaly, svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
20. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a z něj plynoucích skutkových zjištění dospěl k závěru, že je i nadále v zájmu nezletilých dětí, aby setrvaly ve výchově matky s udržováním kontaktů se stěžovatelem, jak tomu bylo doposud. Soud výchovnou roli stěžovatele nepopíral, neshledal jeho rodičovskou nezpůsobilost, naopak konstatoval, že je v zájmu nezletilých dětí, aby se jako otec na jejich výchově aktivně podílel během styku s nimi. Proto podaný návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí obou nezletilých dětí jako nedůvodný a předčasný zamítl.
21. Odvolací soud pak shledal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé správným, neboť od poslední úpravy ve věci výchovy nezletilých dětí k žádné zásadní změně v poměrech účastníků nedošlo. Děti jsou se současným stavem spokojeny, bydlí ve stabilizovaném prostředí u matky a se stěžovatelem se často a pravidelně stýkají. Tento stav považoval odvolací soud i z objektivního hlediska za vhodný a dětem prospěšný.
22. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
23. Ústavní soud porušení namítaných základních práv stěžovatele nezjistil, a nezjistil ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu